Pohádka Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl Slunce vypráví o tvrdém kapitalistovi, jenž trpí zákeřnou chorobou. Ta se projevuje hnisavými vředy po celém těle. Nešťastník si myslel, že když je nejbohatší, měl by být i nejšťastnější, ale čím více hamounil, tím větší byly jeho vředy. Nakonec se zmocnil slunce na obloze, aby jeho teplo a léčivá energie patřila pouze jemu a aby se uzdravil. Ač se v příběhu z roku 1921 objevovaly některé prvky sci-fi, těžko by při četbě této školní klasiky někoho napadlo, že se dožijeme doby, kde budou podobná „kouzla“ běžná. S tím rozdílem, že ve verzi o sto let mladší by milionáře nahradila nadnárodní korporace a místo slunce by sebrala lidem vodu.
Radek Novotný vystudoval ekonomii řízení hutnictví na Vysoké škole báňské. Nejdříve pracoval jako inženýr v Nové huti Ostrava, následně v bankovním sektoru a pak založil společnost Compas Capital Consult (CCC), jež působila jako obchodník s cennými papíry. Poté se firma zaměřila na akvizice, fúze a vstupy strategických investorů do firem z různých odvětví. Mezi obory, o něž se zajímala, patřila i strategická odvětví, tedy plynárenství, teplárenství, energetika, chemický průmysl, zemědělství a vodárenství.
I díky tomu v roce 2001 jeho společnost vyhrála výběrové řízení městské vodárny VaK Prostějov, pro niž zajišťovala organizačně-právní servis veřejné obchodní soutěže. Tu vedení městské vodárny Vodovody a kanalizace Prostějov vyhlásilo s tím, že hledá strategického investora, neboť je třeba investovat do obnovy infrastruktury. Úkolem CCC bylo zorganizovat řádný průběh řízení a dohlédnout, aby proběhlo dle platných zákonů a nikdo z účastníků soutěže její průběh nenapadl, jak bývá v ČR obvyklé.
Ukázalo se ovšem, že to poslední, co měly zahraniční koncerny, které se řízení zúčastnily, v úmyslu, bylo vkládat vlastní peníze do infrastruktury. „Žádný koncern nepřicházel s nabídkou, že bude do infrastruktury investovat. Zato všichni chtěli ovládnout peněžní toky z vody. Nabízeli, že odkoupí část vodárny, kde tečou peníze od lidí za vodu. Tu, která vydělává. Město mělo dál zůstat vlastníkem infrastruktury, a proto muselo dál do trubek investovat, zatímco zisk z vody by končil v zahraničí. Z pohledu koncernů jde o geniální systém, kdy jim města a jejich vodárny 20 až 30 let financují investice a lidé platí zisky,“ říká pan Novotný.
Vydělávající částí vodárny je takzvaná provozní část, kde tečou veškeré peněžní toky z dodávky vody a jejího čištění – vodné a stočné. Část vodárny, do níž se musí investovat, takzvaná infrastrukturní část – trubky vodovodní, kanalizační, čistírny odpadních vod i úpravny pitných vod –, zisk negeneruje, ale o to víc se do ní musí investovat. Tato část měla zůstat dál v rukou městské vodárny a koncerny si ji chtěly chytře „jen“ pronajmout. Zisk z prodeje vody by do infrastruktury již nevraceli. Město jako vlastník by dál platilo investice do infrastruktury, nyní z nájemného, které činí ovšem jen zlomek oproti stamilionovým ziskům z vody, které zamíří do zahraničí.
Je to stejné, jako kdyby místo taxikáře někdo vybíral jízdné, ale on měl platit náklady na ježdění. Nebo pekař, který by sice pekl, ale někdo cizí místo něj prodával housky a ze zisku mu v horším případě nedal nic; a v tom lepším pouze tolik, kolik by stačilo na upečení housek.
Ve stejné době, kdy se připravovalo nestandardní výběrové řízení v Prostějově, začalo vyplouvat na povrch, že něco podobného již proběhlo v nedaleké Olomouci. Tamější představenstvo Vodohospodářské společnosti Olomouc, a. s (VHS), složené z politiků měst Olomouc a Uničov, pronajalo lukrativní část vodáren firmě Středomoravská vodárenská, nyní Moravská vodárenská. Moravský na ní byl ale jen název – patří totiž do portfolia francouzské firmy Veolia. O to překvapivější je, že již od roku 1997 sídlila na stejné adrese jako VHS Olomouc.
Do té doby VHS Olomouc svůj majetek řádně spravovala a provozovala bez problémů sama. Na první pohled tak nedával pronájem provozní části podniku smysl. Přesto vedení společnosti uzavřelo v roce 2000 smlouvu s Veolií, která od té doby vodárenský majetek provozuje, hospodaří na něm a dodává vodu odběratelům. Za ni pak inkasuje vodné a stočné. VHS, vlastník pronajatého majetku, pak zajišťuje údržbu a opravy infrastruktury z utrženého nájemného. A právě tady se skrývá zakopaný pes.
„Podstatné je, co přijde za protiplnění. Když prodáte zlaté vejce, tak očekáváte, že s odpovídajícím ziskem. Anebo to pronajmete s tím, že vám bude chodit výborný nájem, který je ještě výhodnější, než kdybyste si to provozoval sám. Na to nepotřebujete být génius, to je selský rozum,“ vysvětluje Radek Novotný, co ho tehdy nejvíc zarazilo. Stal se totiž pravý opak – výše transakce byly pro české daňové poplatníky podezřele nevýhodné.
Například v roce 1997 si VHS Olomouc připsala zisk 7 781 000 korun po započtení všech investic a nákladů na opravy a údržby. V roce 2000, po vstupu Veolie, inkasovala VHS 8 077 000 korun z pronájmu. I když to na první pohled nevypadá špatně, jeden rozdíl je tu přesto zásadní. Dalších 10 777 000 korun vybraných na vodném a stočném, které by jinak zamířily do oprav a investic, totiž odešlo do Francie. Je velký rozdíl, jestli máte k dispozici osm milionů, nebo devatenáct.
V roce 2013 už inkasovala Veolia z provozu Olomouce, Zlína a Prostějova 155 764 000 korun, zatímco třeba Olomouci zůstalo jen 23 804 000 korun. Proč takový nárůst? Inu, nadnárodní firma se sídlem ve Francii získala podepsáním smlouvy právo určovat i ceny vody… Celý výnosný obchod (pro Francouze a vybrané Čechy, kteří s nimi tuto nevýhodnou smlouvu podepsali) se uskutečnil potají, bez vědomí akcionářů VHS Olomouc, tedy měst a obcí v olomouckém okrese. Až na výjimky v podobě představitelů měst Olomouc a Uničov, kteří šli Francouzům na ruku, neboť seděli ve vedení obou firem.
Akcionáři se o smlouvě dozvěděli až v roce 2001 na valné hromadě, která projednávala výsledky hospodaření za minulý rok. Jelikož šlo o zjevný podvod a tunel majetku, který do té doby spravovali, akcionáři proti postupu představenstva a proti zavedení provozního modelu podali žalobu. Případ byl natolik alarmující a jasný, že uspěli, a soud označil smlouvu za protiprávní. Přesto se nic nezměnilo a nezákonný obchod běží dál. Ihned po vynesení rozsudku totiž nabídlo město Olomouc ostatním obcím odkoupení akcií, čímž žalobci ztratili legitimaci k vedení sporu a protiprávní akt i způsobené škody se zametly pod koberec a nesou je na svých bedrech občané.
V Prostějově, i pod vlivem negativní zkušenosti z hanácké metropole, představenstvo Vodovodů a kanalizací, tvořené zástupci obcí na Prostějovsku, došlo k závěru, že nabídka neodpovídá představám a pro vodárny není výhodná. Celá soutěž tak byla zrušena. I přesto to nakonec dopadlo jako v Olomouci: zisková část putovala k Veolii a trubky, které je třeba opravovat, zůstaly Vodovodům a kanalizacím Prostějov. Jak je to možné?
Jen dva prstíčky
V Olomouci to byl jen začátek. Začátek připraveného a promyšleného nájezdu na české vodárny. Problém pro nájezdníky ovšem představoval zákon, jenž prodej či prostý pronájem do rukou soukromníků nepovoluje. Buď tedy bylo nutné zákon porušit (v Olomouci), nebo po prvním neúspěšném pokusu obejít (v Prostějově). Jelikož nemohla Veolia zazvonit a vstoupit hlavním vchodem, změnila taktiku a udělala to jako jezinky – nechala si dveře pomocí lsti otevřít zevnitř.
Asistovala jí v tom překvapivě nejznámější tuzemská banka – Česká spořitelna. Nejprve byl tento model ozkoušen ve Zlíně. Většina akcií společností VaK ve Zlínském kraji – VaK Zlín, VaK Kroměříž, VaK Vsetín a VaK Uherské Hradiště – je tvořena takzvanými akciemi na jméno. Stanovy těchto společností zakazují držet akcie komukoli jinému než stávajícím majitelům akcií, tedy obcím, které už akcie mají. Je to pojistka pro to, aby se nemohl stát akcionářem či majitelem společnosti nikdo jiný než obce, na jejichž území Vodovody a kanalizace působí. Jinými slovy, aby nemohl firmu někdo ukrást. Jenže žijeme v České republice, kde je i nemožné možné. I z toho důvodu u nás často globální firmy zkoušejí svoje technické novinky jako první na světě, a to včetně bezpečnostních produktů – teprve když to neprolomí ani Češi, je možné věc označit za bezpečnou a poslat ji s klidným srdcem na trh.
Jak se podařilo korporacím získat akcie v českých vodárnách? Jakým trikem se jim podařilo obejít stanovy a oklamat obce, které by s prodejem a pronájmem toho nejcennějšího, co vodárny měly, za běžných okolností nesouhlasily? Jak je možné, že soud označil toto jednání za podvodné, ale stejný model běží dál? Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 12/2019. Objednat si můžete tištěnou i digitální verzi, stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma.
