O dvojí kvalitě potravin v západních a východních zemích Evropské unie, kdy obchodníci pod stejnou značkou ve stejném obalu prodávají odlišné zboží, se mluví již osm let. Nový „eurozákon“ tyto podvody i nadále umožňuje. Příliš se ale nemluví o kvalitě ostatních potravin, které jsou v obchodech k dostání.

„Tady mají ještě tu klobásku, co máš tak rád, beru radši dvoje. A taky šunku,“ otáčí se na svého manžela odhadem sedmdesátiletá dáma v Penny Marketu asi deset kilometrů od Hřenska. „Jo, jo,“ spokojeně přitaká pán, který se představuje jako Zdeněk. Tenhle pár usměvavých seniorů jezdí nakupovat do lázeňského městečka Bad Schandau pravidelně z nedalekého Děčína. „To je úplně jiná kvalita, ve všem. Nejsme blázni, abychom si kupovali horší zboží za vyšší ceny. Vyplatí se to i s benzinem,“ zněla jejich odpověď na otázku, proč nenakupují v Děčíně, kde je super- a hypermarketů nespočet.

O tom, že jezdí Češi z příhraničních oblastí nakupovat do Německa nebo Rakouska, se ví již dlouhá léta. Zdejší lidé rozdíl poznají i bez laboratorních testů. Je-li člověk zvyklý na české potraviny, nepřijde mu rozdíl v kvalitě tak palčivý jako někomu, kdo může porovnat zboží v obchodech na obou stranách hranice, jež od sebe dělí mnohdy jen pár desítek metrů. I proto mluví prodavačky v Bad Schandau téměř plynule česky – zákazníků od východní strany hranice tu je v sobotu krátce po poledni odhadem čtvrtina. 

Vzpomínám si, jak jsem na konci devadesátých let pil u svého německého strýce kolu a zdála se mi jiná než ta česká. Supermarkety už tehdy u nás rostly jako houby po dešti a stejné zboží od fialové Milky po kečup Heinz bylo najednou na dosah ruky. Bohužel jen zdánlivě. Ani strýce, ani mě by tehdy vůbec nenapadlo, natož abychom tomu byli schopni uvěřit, že by se ve stejném obalu či stejné dóze mohlo nacházet úplně jiné zboží. Odlišnou chuť jsem přičítal své nostalgii a pocitu, jaký jsem zažil, když jsem coby devítiletý chlapec poprvé spatřil regál s medvídky Haribo a sušenkami Bahlsen.

Co se tehdy mohlo jevit jako paranoidní podezření zakládající se na ničím neověřeném pocitu a domněnkách, po čase vyhřezlo na povrch v plné síle jako jedno z nehezkých tajemství Evropské unie. O tématu dvojí kvality potravin se poprvé začalo veřejně mluvit v létě roku 2011, kdy Asociace spotřebitelů Slovenska zveřejnila srovnání zboží nakoupeného v osmi zemích Evropské unie. Zjistila, že potraviny prodávané ve východní Evropě jsou v mnoha případech horší než stejně nebo podobně zabalené a označené zboží od stejného výrobce na Západě. Třeba Coca-Cola chutná v Německu jinak proto, že se v Česku sladí levnějším glukózovým sirupem, nikoli cukrem.

A nějakým zázrakem se vepřový lančmít po půlhodince jízdy autem přes hranice ve stejné plechovce pod stejnou značkou změní v semletý drůbeží separát s kůžemi a jinými zbytky, a ještě o polovinu zdraží. Evropská unie i nadnárodní firmy (těžko říct, kdo řídí koho) svorně odmítaly, že by existovaly dvojí standardy v kvalitě, a arogantně stížnosti pálkovaly odpověďmi, že mají Východoevropané „jiné chuťové preference“. Jinými slovy, snažily se podvod zakrýt tvrzením, že to vlastně dělají pro naše dobro, protože nám nekvalitní potraviny chutnají. Jak to ale mohou vědět, když nejsou k dostání žádné kvalitní?

Částečně však měly koncerny přece jen pravdu. Když totiž časopis D-Test provedl v roce 2016 naslepo senzorický test chutí, čeští zákazníci označili jako chuťově lepší například toastovou šunku či vídeňský párek, které obsahovaly méně masa a více tuku i chemikálií. Jsou prostě na chemicky dotvořené chutě a „zlepšovadla“ zvyklí, a když jim někdo podstrčí něco lepšího, cítí to zvláště u uzenin jako méně chutné a výrazné. Jenže o to tady nejde.

Osm let se tedy mluví a píše o tom, že se v EU dělí občané na lidi první a druhé kategorie. Téma se stalo volebním tahákem i pro mnohé politiky; záslužnou práci odvedla například europoslankyně za ČSSD Olga Sehnalová, která provedla vícero podobných testů a začala „otravovat“ Brusel. Tomu se evidentně svůj vlastní podvod řešit nechtělo a argumentoval stejně jako nadnárodní firmy, které potraviny rozdílné kvality pod stejnými značkami vyrábějí a kterým Evropská komise dala neomezený „klid na práci“. Nakonec byla ale věc hojně zmedializována a zákazníkům to vadilo stále víc, takže to Unie nejen musela přiznat jako fakt, ale ještě si zadala sama velký průzkum, který to potvrdil. Pouze 30 procent potravin nadnárodních značek nevykazovalo rozdíly ve složení na Západě a na Východě.

Kdo by si ale pomyslel, že pod tlakem okolností a důkazů nastane konečně nějaká změna, musel být zklamán. Na zaplavení chudších zemí nekvalitním a předraženým zbožím je totiž založen celý eurounijní byznysplán. A tak Evropská komise letos prosadila zákon, který dvojí kvalitu potravin nadále umožňuje – jediný rozdíl spočívá v tom, že o odlišném složení spotřebitel musí být informován.

Až dosud se ale vždy mluvilo jen o stejných nebo podobných značkových výrobcích globálních firem, které prodávají dvě verze zboží – jednu pro „lepší“ lidi ze Západu, druhou pro „horší“ lidi z Východu. Jaksi bez povšimnutí ale zůstaly ostatní potraviny dodávané do obchodů.

Kein Problem

Původně jsem do onoho saského Penny Marketu ani jít nechtěl. Do tohoto řetězce chodím obvykle pouze v případě nějaké konkrétní akce nebo pro bezlaktózové mléko, které tu mají nejlevnější. (Mimochodem, to, že Češi nakupují zásadně v akcích, je sice pravda; už se však neříká, že takové zboží není zlevněné, ale stojí tolik, kolik by mělo stát standardně, kdyby nebylo předražené – prostě normální cena i s běžnou marží.) Jenže čas kvapil, poblíž jiný kšeft nebyl, a tak jsme vkročili. Asi po pěti minutách, kdy mi do otevřené pusy málem vlítla moucha, jsem se musel štípnout do tváře a vylézt na parkoviště, abych se ještě jednou podíval, zda jde o pravdu o Penny. Ten Penny?

Den předtím jsme shodou okolností navštívili proslulý obchod s lahůdkami v drážďanském obchodním domě Karstadt. Je libo naloženou kukuřičku? Čokoládové pralinky? Jeden z tisíce pěti set padesáti dvou druhů zelených čajů? Nebo chcete ochutnat u pultu salát či poctivou bramboračku? Kein Problem. Byl zážitek vidět, jak je všechno srovnané a kolik druhů zboží a v jak příjemném prostředí tu nabízejí. Na to, jaký tu byl výběr a jaké dobroty tu měly, byly ceny více než solidní. O trochu vyšší než v běžném obchodě a o dost nižší než ve specializovaných pražských lahůdkářstvích, kde vám tisícovka vyletí z kapsy, ani nemrknete. 

Německé Penny mělo samozřejmě výběr menší, ale ceny nízké a kvalitu, o jaké se mi ani nesnilo. Osmdesátiprocentní fair trade čokoláda? Dvacet pět korun. Jablečný džus, který měl vážně příchuť jablek? Taky tak. Mražený cheesecake pro celou rodinu i s návštěvou, díky kterému jsem pochopil, odkud se berou všechny ty dortíky v českých kavárnách a cukrárnách? Něco přes stovku. A pětiapůlkilový prací prášek Weisser Riese, který špínu nezapere, ale vypere, neboť není ničím ředěný? Tři stovky.

Cena vs. kvalita

Největší rozdíl byl v těch nejobyčejnějších potravinách jako šunka, sýr nebo paštika. Nejlepší poměr cena–výkon pak měly ty produkty, které nesly označení Penny – tedy ty s privátní značkou. Doma jsem kousnul do eidamu – nechutnal jako guma, ale jako sýr. Potom do šunky – textura vláken, která byla cítit v zubech, prozrazovala, že jde o produkt vyrobený z masa. Na českých šunkách je nápadná jejich nakyslost a hladkost. I z obyčejné snídaně, sestávající z housky se šunkovou šunkou a sýrovým sýrem, se stal gurmánský zážitek. Vše, co jsem ochutnal, bylo kvalitativně o třídu výš při stejné nebo nižší ceně. Ale i kdyby byla cena o něco vyšší, pořád je to levnější, neboť platíte za lepší výrobek.

Pochopil bych, že se korporace snaží ušetřit tím, že naseká místo masa do konzervy globální značky ocásky a kopýtka a pošle to do východní Evropy. Je to sice hnusné, ale obchodně to musí být terno. Normy to neporušuje, neboť žádné nejsou, a když je třeba, laťka se dá vždy ještě o kus snížit. Pětadevadesát procent masa? Pokud za maso prohlásíte kůži, odřezky a jiné zbytky, nic není nemožné. To ale stále nevysvětluje, proč se rozdíl v kvalitě týká VŠECH běžných potravin, nikoli jen těch globálních stejné značky se stejným obalem.

Nejlepší chuť a kvalitu ve většině zemí mívají výrobky, které si řetězce nechají vyrobit pro sebe – takzvané privátní značky. Němci je upřednostňují v 37 % všech nákupů, Rakušané ve 32 procentech, a Španělé dokonce ve 42 % případů. V Česku se podíl přehoupl přes jedenadvacet procent a pozvolna roste. Pozici měly u nás tyto značky ztíženou tím, že když s tímto druhem prodeje řetězce v Česku začínaly, nebyla kvalita těchto výrobků lepší než u značkových, ale naopak snad ještě horší. To se ale již také změnilo.

Po obrovském úspěchu Lidlu, který má strategii na privátních značkách postavenou, se přidaly i ostatní a zavádějí nové a nové řady. Jelikož nemusejí řetězce řešit marketing a odbyt a produkty se vyrábějí v obrovském množství, bývá nižší i cena. Bez ohledu na to, zda se značka jmenuje ja!, Penny, K-Classic nebo Milbonna.

I tady je ale tvrdě nastaven dvojí metr. Srovnání českého časopisu D-Test v roce 2016 ukázalo, že „výrobky prodávané pod vlastní značkou obchodních řetězců na českém trhu vykazují kvalitativní odlišnosti oproti obdobným potravinám prodávaným v zahraničí“. Čeští zástupci měli podle časopisu rezervy především v obsahu důležitých složek, jakými jsou například maso a ovoce. „Vypozorovali jsme i to, že české výrobky deklarují více použitých přídatných látek,“ napsal D-Test. V roce 2017 testovalo výrobky privátních značek z pěti zemí české ministerstvo zemědělství. Výsledek? Špagety pod privátní značkou stejného řetězce vyrobené pro rakouský trh z kvalitní tvrdé pšenice a pro český trh z obyčejné, německý kečup s vyšším obsahem rajčat než maďarský nebo dvě pomerančové limonády, z nichž jedna místo cukru obsahuje umělá sladidla a pomerančovou šťávu v ní nahrazuje jablečná.

A právě zde si musíme položit klíčovou otázku: Jestliže vlastní obchody v Německu a v Česku stejný řetězec, proč se liší v kvalitě i privátní značky?

Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 10/2019, v tištěné a digitální podobě, nebo si objednat předplatné.

Milan Vidlák, časopis Šifra