Může vyhrát zelená politika, nebo zůstaneme u tradičních zdrojů energie? A co budeme dělat, pokud nám nafta a plyn dojdou? Mnoho otázek přináší ještě víc překvapivých odpovědí.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké je nejnadužívanější slovo posledních let? Vynecháme-li současný hit jménem koronavirus, mým žhavým favoritem mezi nejčastěji skloňovanými tématy z této kategorie je ekologie. S ekologií jako by se v poslední době roztrhl pytel. Za hlavního viníka neutěšeného stavu planety byla označena takzvaná fosilní paliva, kvůli kterým prý naše planeta chřadne, a do řešení palčivého problému se vrhla celá politická a vědecká reprezentace.

Ochrana životního prostředí se zprvu skutečně jevila jako seriózní problém, do jehož vyřešení se vyplatí investovat nejen peníze, ale i čas a schopnosti těch největších mozků. Vhodným řešením by se zabily minimálně dvě mouchy jednou ranou – pokud by se podařilo najít alternativní pohon, jenž by dokázal plně nahradit technologii spalovacích motorů, ulevilo by se podle zelených aktivistů nejenom planetě, ale zamezilo by se též kolapsu civilizace v případě, že by došla ropa. Každý žák základní školy přece ví, že ropa a uhlí patří mezi takzvané neobnovitelné přírodní zdroje, a jakmile je jednou vyčerpáme, jsme na suchu. Anebo snad ne?

Poté, co se progresivní Evropská unie pod vedením Německa stala průkopníkem takzvané zelené politiky, zprvu mě stejně jako většinu lidí, kteří mají rádi přírodu a záleží jim na prostředí, ve kterém žijeme, idea alternativní energie nadchla. Přišlo mi to jako skvělý nápad a krásně jsem si zablouznil. Do doby, než se přešlo od žvanění k činům. Ať totiž EU v tomto směru podnikla cokoli, nedávalo to ani na vteřinu smysl. Alespoň na první pohled.

Už když přišli politici a (jimi cinknutí) vědci s teorií globálního oteplování způsobeného lidskou činností, ukázalo se, že jde o ideologii, která nejenže není opřena o žádná vědecká data, ale po skandálu s takzvaným hokejkovým grafem navíc vyšlo najevo, že je založena na kompletně podvodných základech. Postavených na největším zlozvyku současné vědy, který spočívá v tom, že nejprve přijde nějaký nápad či zadání, doprovázené tučnými granty a dotacemi, a teprve k výchozí premise se hledá alespoň trochu uvěřitelná teorie. Namísto toho, aby vědci zkoumali, jak to doopravdy je.

Časopisem Nature v roce 1998 publikovaná studie klimatologa Michaela E. Manna s proslulým grafem ve tvaru hokejky, jenž se stal biblí zastánců teorie o globálním oteplování způsobeném lidskou činností, měla dokázat, že nikdy v minulosti na planetě nerostly teploty tak jako na přelomu tohoto tisíciletí. Devět set let prý byly teploty vesměs podobné, a pak – kvůli nám a našemu způsobu života – začaly strmě růst. Prostě hokejka.

Křivka vykazovala jediný, leč nikoli kosmetický nedostatek. Na autory časem prasklo, že použili jen tu část dat, která se jim hodila, a zcela ignorovali zbytek čísel, ze kterých měli vycházet. Z grafu jim tak vypadl úsek, který by ukázal období takzvaného středověkého klimatického optima, zhruba mezi lety 900 až 1300, kdy bylo tepleji než dnes, a který by dal grafu úplně jiný, z hlediska oteplování naprosto nezajímavý tvar. To, že fakta o takzvaném globálním oteplování korporátní média i oteplovací alarmisté nadále ignorují, stále se ohánějí vyvrácenou hokejkou a snaží se ze stokrát opakované nepravdy udělat nové náboženství, na této skutečnosti nic nemění.

Poměrně brzy tak začalo být jasné, kam to všechno míří. Politici a zelená lobby se snaží přesvědčovat lidi o tom, že je změna klimatu způsobena zvyšující se koncentrací CO2 v důsledku lidské činnosti založené právě na používání ropy, a přišli s nápadem zdanit a potrestat všechny firmy, které něco vytvářejí, a proto do vzduchu vypouštějí takzvané emise skleníkových plynů. Aniž by tomu odpovídaly důkazy a data, a aniž bychom měli představu, čím ropu nahradíme, rozjel se obrovský byznys s prodejem takzvaných emisních povolenek. A tvrdé finanční postihy pro firmy, například z řad automobilek, které musejí splňovat velmi přísné limity. 

Je to podobné, jako kdyby někdo danil lidi za to, že vydechují. Vydechneš víc? Zaplať. Anebo najdi způsob, jak dýchat méně. Konkrétně v případě automobilek, které se staly nejviditelnějšími oběťmi represivní zelené politiky, to znamenalo, že aby prošly přísnými emisními normami, musely začít vyrábět motory s nižším objemem válců, kde se výkon dohání pomocí turbodmychadel, která do motoru vhánějí více vzduchu a paliva a využívají jinak nevyužitou energii výfukových plynů. Problém je, že menší motor potřebuje vyšší kompresní poměr, aby dosáhl stejného výkonu, což znamená větší nároky na veškeré součástky, které se o výkon starají – od ventilů přes písty, pístní kroužky či ojnice až po klikovou hřídel, nemluvě o samotné technologii přeplňování, která je také velmi náchylná k rozbití. Kvalita se tak nahradila kvantitou a automobilky si našly alespoň cestu, jak tvrdě vydělávat především na servisu. Nikdo již ale jaksi nepočítá emise vynaložené na opravu či výměnu choulostivých motorů.

To byl ale jen začátek. Protože je i přes snižování objemu motorů téměř nemožné plnit stále přísnější normy, trend snižování emisí má vyvrcholit přechodem na vozy poháněné elektřinou. Podle politiků a ekologických aktivistů je právě tohle cesta k vysněnému zelenému světu, kde budou všechny bytosti čistě dýchat. To ale platí jen do chvíle, než začnete přemýšlet. A počítat.

Jakmile to totiž uděláte, ztratíte i poslední iluze o tom, že by někomu při vymýšlení zelených novinek šlo o blaho lidí či planety Země. Sofistikovaná „ekologická“ politika Evropské unie nebo také Evropský zelený úděl, který na konci loňského roku představila německá předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, totiž představuje pouze způsob, jak vytvořit nový systém daní, dotací či přerozdělování a vylákat z lidí, států i firem gigantický balík peněz. Z tohoto pohledu je zelený úděl pro jeho strůjce – Němce – skutečně zajímavý. Jak je to ale s udržitelností a podobou zelené energie z hlediska proklamované ekologie?

Kde bychom ji vzali?

Od roku 2015 platí v Evropě u automobilů emisní limit 130 g/km CO2, od příštího roku by se měl snížit na 95 g/km CO2, a do roku 2030 Evropská komise odsouhlasila další snížení emisí o 30 procent, což je zhruba 60 g/km. Vtip je v tom, že jsou tyto limity pro automobilky téměř nesplnitelné. A za kaž-dý nesplněný gram je čeká pokuta 95 eur. To vede továrny k vyrábění a vývoji drahých elektromobilů a hybridů, které jsou na tom ale s ekologií paradoxně hůř než původní auta, jež by se podle zeleného údělu měla přestat vyrábět.

Spočítali to například loni v listopadu čeští vědci Josef Morkus z Fakulty strojní na pražském ČVUT, jenž pracoval v Ústavu pro výzkum motorových vozidel či firmě ČKD Dopravní systémy, a profesor Jan Macek, jenž vede Národní centrum kompetence J. Božka pro pozemní vozidla a dříve vedl na ČVUT katedru automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel. Jejich článek Některé důsledky hromadného rozšíření elektromobilů pro ČR vyšel v časopise Stavebnictví.

Klimatický aktivista ve žlutém ochranném obleku s tričkem proti firmě Shell, z nějž odstranil první písmenko. Během květnového zasedání akcionářů v Haagu organizovaly klimatické skupiny protest před sídlem firmy a požadovaly její zrušení. Foto Profimedia

Jedna věc je počítat emise při samotné jízdě vozidla, které jsou u elektromobilů samozřejmě nulové, a něco jiného započítat i škodliviny vznikající při výrobě paliva, baterií a v případě elektromobilů především elektřiny. Výzkumníci spočítali celkové množství energie spotřebované vozidly s benzinovým motorem, naftovým motorem a posléze i elektromotorem. Skrze spotřebu paliv přes výhřevnost stanovili, že ve sledovaném roce 2016 byla energie spotřebovaná benzinovými auty jen pro pohon 13 941 tera-joulů (TJ) a 22 473 TJ padlo na pohon aut s naftovým motorem. To máme 36 414 TJ pro samotnou jízdu osobních a lehkých nákladních vozidel, která jezdí na ropu.

Když připočteme, že účinnost benzinových motorů je pouze 24 % a naftových 29 %, a dále mechanické ztráty, energii potřebnou na klimatizaci, elektroniku či osvětlení a to, že se značná část energie odvede chladičem a výfukovými plyny, vyjde nám pro benzin i diesely 141 228 TJ.    

Elektromobilů jezdí v současné chvíli tak málo, že celkovou spotřebu nemá cenu porovnávat přímo. Zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy vezmeme v úvahu předpoklad jejich masového rozšíření, jak Evropská unie plánuje, a budeme počítat s tím, že by najezdila vše, co dnes benzinová a naftová auta. Vědci kalkulovali s tím, že energie pro jejich pohon musí být o něco vyšší už z toho důvodu, že jsou elektromobily kvůli bateriím těžší. Tuto energii pak přepočítali na baterii, takže zahrnuly ztráty vznikající nabíjením a vybíjením baterie, ztráty v měničích, elektromotoru i převodech.

Podle Asociace pro elektromobilitu v ČR je celková účinnost elektromobilu od procesu nabíjení po jízdu větší než 60 %, jiné zdroje udávají 59 až 62 %. Při uvažování průměrné účinnosti 61 % by tedy bylo třeba do baterií elektromobilů dodat 59 695 TJ ročně, při započtení rekuperace neboli zpětného získávání tepla by to bylo 57 307 TJ. Na samotnou jízdu je tedy potřeba u elektromobilů víc energie než u normálních aut. Ale jelikož je u aut na elektřinu třikrát větší účinnost motoru, celková spotřeba na provoz bude „jen“ 63 191 TJ.

Aktuální číslo Šifry si můžete přečíst v tištěné i digitální podobě. Poštovné a balné je zdarma.

Dobře to vypadá jen do doby, než si uvědomíme, že zatímco u normálních aut čerpáme energii z ropy, která se nachází pod zemí a stačí ji vytěžit, zpracovat a natankovat, přičemž si auta mohou jezdit, kde chtějí a ujedou i několik set kilometrů, než do nich řidič opět naleje pár litrů černé tekutiny, veškerá elektřina pro elektromobily se musí vyrobit navíc k současné spotřebě. 

Ale kde bychom ji vzali? Ve stejném roce 2016 se v jaderné elektrárně Temelín vyrobilo v přepočtu na energii 43 740 TJ, tedy jedenapůlkrát méně, než by potřebovaly české elektromobily. A to ani nemluvíme o nepraktičnosti jejich nabíjení, mizerném dojezdu a nárokům na distribuční síť. Co by se asi tak stalo, kdyby si v neděli vpodvečer půlka města strčila svá elektrická auta do zásuvky?

Tím se pomalu dostáváme k jinému německému nápadu – energii z obnovitelných zdrojů. Dvě procenta vodní energie to asi nevytrhnou a víc vody není, tu můžeme škrtnout rovnou. Pokud by energii potřebnou pro elektromobily měly vyrobit větrné elektrárny, bylo by při produkci 12,68 TJ potřeba v Čechách a na Moravě 5640 turbín. Ty nemohou stát moc blízko sebe, neboť by si negativně ovlivňovaly proudění vzduchu. S doporučenými rozestupy by elektrárna o rozloze 4500 km2 zabrala rozlohu Pardubického kraje nebo devíti Prah. Největší současná větrná elektrárna na světě přitom zabírá 150 km2.

Jak ekologické mohou být turbíny, které jsou hlučné, zabíjejí ptáky, hyzdí krajinu, kácejí se kvůli nim stromy, a musejí se nákladně udržovat, aby například nezamrzly? S čím je dále nutno počítat při jejich provozu? Kolik váží jedna vrtule a co vše je potřeba udělat k její likvidaci? A jak je to se solárními panely? Kdo přišel s informací o tom, že ropa brzy dojde? A je to pravda? A proč tedy přibývá, místo aby ubývala?

Titulní článek aktuálního čísla si celý můžete v klidu přečíst v říjnové Šifře č. 10/2020, v digitální či tištěné formě. 

Milan Vidlák, časopis Šifra