Když mi bylo asi šestnáct, trápilo mě silné akné. Jakmile jsem se v tomto citlivém období pokusil překrýt zvrásněné třetihorní beďary, o které by se dal strouhat sýr, retušovačem, ještě víc jsem na ně upozornil a výsledek byl o to děsivější. Byly dny, kdy jsem se styděl vyjít na ulici. A i když se pleť s postupem let trochu umoudřila, podivné útvary rašící ze středu lebky v tu nejnevhodnější chvíli se občas hlásí i nyní, na prahu čtyřicítky.
V nejdivočejších letech se mi obsypala i záda, což sice nikdo neviděl a v létě jejich povrch vylepšilo sluníčko, ale bolelo to jako… boláky. Co mastí, lektvarů, olejíčků a zaručených přípravků jsem vyzkoušel. Některé smrděly, jiné voněly, občas se zdálo, že něco zabírá, ale vždy šlo jen o chvilkové nebo jen mírné efekty a po pár týdnech se vše vrátilo do starých beďarových kolejí. Kupte si tea tree oil. Tohle je novinka, to určitě zabere. Už jste zkoušel tuhle mastičku?
Nic nepomohlo, dokonce ani návštěva kožní ambulance. Ta sice vylepšila akné na zádech, ale když jsem viděl, jak kortikoidová mast téměř vyžrala díru do povlečení a na všem, čeho se dotkla, zůstávaly neodstranitelné fleky jako od Sava, došlo mi, že ani tudy cesta nepovede. To se vám sice jedna věc dočasně zlepší, ale objeví se tři jiné problémy, které jste předtím vůbec neměli, znáte to. Ale hlavně, všechny tyhle kožní preparáty mají společnou jednu věc – řeší pouze důsledky, nikoli příčiny. A tak mi při hledání mastiček proteklo mládí mezi prsty, beďary postupně prořídly jako moje vlasy a zjevovaly se už jen občas, asi abych na báječná léta s uhry nezapomněl.
Až před několika měsíci, kdy mi jich zase pár vyskákalo, mi vzácný přítel, který je v oblasti zdraví všestranným znalcem, neboť vyznává celostní přístup, doporučil jeden zázračný lék. Funguje prý na VŠECHNY kožní problémy od pupínků přes vyrážky po plísně všeho druhu, a to trvale. Žádný slibný nástup a poté došlý dech, ale permanentní stoprocentní výkon!
On to tedy ještě ke všemu žádný lék vlastně pořádně není, ale to, čemu tak obvykle říkáme, svými účinky hravě strčí do kapsy. Stačil týden potírání navlhčeným tampónkem dvakrát denně na umytý obličej, a tvářičku jsem měl skoro jako dětskou prdýlku. Nejen že se přestávají tvořit pupínky, ale pleť se krásně vyhladila, omládla a vypnula tak, že zmizela i veškerá mastnota, červená místa a zvětšené póry.
Kdyby mi tohle všechny ty kosmetičky, poradci, koučové, přátelé, nepřátelé, doktoři i lékárníci řekli před dvaceti lety, nemusel bych řešit problém, který by nikdy ani nevznikl, natož v takovém rozsahu. Nikoho z mých rádců bych nepodezříval z toho, že by mi nechtěli dobře poradit, upřímně se snažili, ale byli na tom stejně jako já – o tomto úžasném prostředku nevěděli, anebo o něm měli zkreslené informace.
Oním zázrakem je přitom obyčejná lahev destilované vody, ve které jsou rozptýlené nanočástice stříbra. Takzvané koloidní stříbro. Koloid je látka rozptýlená (nikoliv rozpuštěná) ve formě částic v jiné látce, které je víc. V tomto případě tedy částice nerozpustného kovu (stříbra) o velikosti 1 až 10 nanonmetrů rozptýlené ve vodě. Slovem zázrak se nemá šermovat nadarmo, ale pokud to slovo má mít nějaký význam, pak v tomto případě je zcela na místě.
Nejlepší a zároveň nejpodivnější na tom je, že nejde o žádnou novinku. O tom, že stříbro působí jako přírodní antibiotikum, věděli již minimálně staří Římané. Ti pokrmy uchovávali ve stříbrných nádobách a do mléka přidávali stříbrné mince, aby se tak rychle nekazilo. Jelikož ale měli lidé v minulosti problémy s hygienou a použití vody bylo například ve šlechtických rodinách spíše politováníhodným excesem, ani tuna stříbra nemohla nahradit očistu těla i obydlí.
Jestliže tedy od 15. století stolovníci mívali u tabule i dózu s mletým stříbrem jako prevenci proti střevním potížím, ale předtím si neumyli ruce ani jiné části těla a uklízeli stylem, že jednou za čas z hradu vykydali hnůj a kýble splašků vylili z oken, a pak se snažili tyto nedostatky vykompenzovat zvyšujícími se dávkami stříbra, nebylo to úplně to pravé ořechové.
Pokud se to s vnitřním užíváním stříbra přežene, výsledkem je jev zvaný argyrie. V člověku se totiž stříbro usazuje a výsledkem může být zešednutí či zmodrání kůže. A protože stříbro užívali a ze stříbrného nádobí jedli a potraviny v nich skladovali především bohatí lidé, tedy většinou aristokraté, vžilo se pro ně označení „modrá krev“.
Taťka Šmoula
Čas od času se ale modrá krev, či přesněji řečeno modrá kůže, objeví i dnes. Například v televizní show Today americké televize NBC před třinácti lety vystoupil úplně modrý chlapík. Jmenoval se Paul Karason a po vysílání dostal přezdívku Taťka Šmoula. Přiznal se k tomu, že propadl stříbru skoro jako alkoholik karibskému rumu. Začal tím, že objevil dávné přírodní antibiotikum a pomohlo mu při léčbě škrábanců od kočky. A když měl později jiné kožní problémy, ke stříbru se vrátil. Jenomže místo aby si roztokem kůži dvakrát denně potíral, tak jej dvakrát denně pil. To je taky nápad!
Argyrii může způsobit několikaletá konzumace stříbrných iontů v množství, které převyšuje schopnost jater a ledvin tento prvek, ač jinak velmi přínosný a s jedinečnými účinky, vylučovat. To vede k vytváření nerozpustných selenidů a sulfidů stříbra, jež se ukládají ve vnitřních vrstvách pokožky. Ačkoli jsou změny pigmentace nevratné, jinak než esteticky by se to projevit nemělo. Vypadat jako šmoula chce však asi málokdo, Vladimír Franz promine. Samozřejmě když se to přepískne ještě víc, může dojít k otravě, což se stávalo i hodujícím a stříbrem zapíjejícím a zajídajícím hodovníkům s modrou krví.
V médiích či mnoha odborných soudech slouží argyrie jako argument, proč může být užívání stříbra nebezpečné, a v Evropské unii je jeho popíjení a jakékoli vnitřní užívání od roku 2010 dokonce zakázané. A to přesto (nebo právě proto?), že jde o dosud nejúčinnější známé antibiotikum, které strčí penicilin a další jeho variace hravě do kapsy. Zatímco u stříbra se uvádí, že si univerzálně poradí se stovkami druhů infekčních mikroorganismů (cca 650), aniž by si dokázaly vytvořit odolnost, o antibiotikách se nic takového říct nedá, neboť likvidují vždy jen pár druhů, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Navíc po velmi omezenou dobu, než si na ně bakterie zvyknou.
Selským rozumem lze ale dojít k tomu, že předávkovat se můžete úplně čímkoli. Tím spíše antibiotiky, která po masivním nástupu stříbro nahradila, ačkoli zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zatímco proti antibiotikům si bakterie velmi rychle dovedou vytvořit rezistenci, proti stříbru nikoli. Antibiotika jsou kromě „nepřátelských“ bakterií schopna vymlátit i střevní mikroflóru nebo při častém užívání zničit zuby, takže platí opět ono okřídlené „jeden problém zmizí, dva se objeví“. Na rozdíl od stříbra, které funguje na jiném principu.
Výroba antibiotik je na druhé straně levnější a dá se na nich také mnohem víc vydělat, obzvláště proto, že se kvůli zvyšování odolnosti bakterií musejí vyrábět a prodávat stále nová.
Už neroste
Hlavní síla miniaturních částic stříbra dnes tedy, pokud nechceme porušovat zákon, spočívá především v jeho vnějším užívání na všechny kožní neduhy, a nejen ty. Využijete ho všude tam, kde se potřebujete zbavit bakterií, plísní a jiné minihavěti. Já mám stříbrná vlákna například v ponožkách, protože v nich nesmrdí nohy, ale též nanočástice stříbra v nanočističích nové generace. Některé rozkládají pach, jiné čistí čalounění, nábytek nebo počítač, a všude, kde je aplikujete, vytvářejí neviditelný film, který brání množení mikrobů. Pořídit lze ale i nanostříbrné mýdlo, nebo dokonce šampon.
Jelikož mají ionty stříbra kladný elektrický náboj, vzájemně se odpuzují a neustále se pohybují. Čím menší částice jsou, obvykle od 1 do 10 nanometrů, tím jsou stabilnější, a tudíž účinnější. Jejich základní a neocenitelnou vlastností je to, že jsou díky kladnému náboji velmi reaktivní a samy vyhledávají částice s opačným, tedy záporným nábojem, mezi které jako na zavolanou patří právě bakterie a plísně.
To, že si nějakým způsobem vybírají škodlivé patogeny a „hodné“ kyslíkaté bakterie nechávají být, nevypadá jako náhoda, ale dokonale promyšlený tah Stvořitele, ať už je jím nebo tím myšlen kdokoli. Stříbro má navíc protizánětlivé účinky, neškodí lidským buňkám a celkově dezinfikuje zvenku i zevnitř.
Druhou klíčovou výhodou je jejich velikost, tedy vlastně maličkost. Nejenže cíleně mikroby vyhledají a přitáhnou se k nim, ale protože jsou menší než bakterie, plísně, a nakonec i viry, proniknou snadno do nich a ničí je zevnitř. Existuje několik teorií, jak přesně to dělají. Někdo říká, že proniknou do buněk skrze buněčné stěny či lipidické membrány difuzí a pak rozloží jejich enzymy a proteiny. Enzym, který stříbro ničí, přitom potřebují k životu kvasinky a plísně a vůbec anaerobní bakterie, jež za přítomnosti kyslíku nejsou schopny růst. Právě ty způsobují infekční nemoci, zubní plak, záněty, akné, vaginální potíže a jiné radosti.
Jiná teorie praví, že se nanočástice do buněk dostanou prostřednictvím membránových váčků zvaných vezikuly. Jakmile se vezikuly dostanou dovnitř, kvůli zvýšenému osmotickému tlaku do vezikul pronikne voda a prasknou. Tím se nanočástice stříbra uvolní a reagují s proteiny, které se deaktivují, a zastaví se buněčný metabolismus. Možná se nanočástice na povrch bakterií a plísní adsorbují a poté stříbrné ionty buňku rozloží.
Podstatný je ale výsledek, a ten je dosud nepřekonaný a nepřekonatelný. Nanočástice stříbra se prostě dokážou spojit se základními stavebními prvky bakterií, jako je kyslík, dusík, fosfor nebo síra, které jsou v proteinech či enzymech, a tak buňky naruší. Jejich účinek je proto velmi komplexní. Buňka, která byla takto zničena, odejde i s částicemi stříbra pryč z těla, a to se proto nehromadí v organismu. Pokud ho nebudete pít dvakrát denně jako Taťka Šmoula. A jakmile je patogen zahuben, stříbro se po jeho rozkladu uvolní opět do okolního prostředí a funguje stejným způsobem i tam, kde se zrovna nachází a kde jsou v dosahu nějaké bakterie.
Tím, že ovlivňuje samotnou podstatu životních dějů v mikroorganismu, působí stříbro univerzálně na celou škálu patogenů, a proto se bakterie nemohou přizpůsobit. Na rozdíl od syntetických antibiotik, která stříbro vytlačila. I to je důvod, proč se stříbro perfektně hodí i jako prevence a ta neúžasnější kosmetika.
Proto nanostříbro láká nejen přírodní léčitele a uživatele (farmaceuty ne, ti mají trochu jiné zájmy a nevypadá to, že by kvůli tomu, že se stříbro jako tisíciletí prověřený lék – a tedy nebezpečný konkurenční produkt – lékem nazývat nesmí a je povoleno pouze k zevnímu užití, nějak smutnili), ale také vědce.
Například v Centru pro inovace v oboru nanomateriálů a nanotechnologií Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR používají nanočástice stříbra jako preventivní ochranu stavebních materiálů před napadením plísní, protože nanometrové nanočástice stříbra již při velmi nízkých koncentracích uvedené organismy účinně likvidují. Ostatně stačilo mi v tomto ohledu kromě svého obličeje v zrcadle vidět, jak známý použil stříbrný roztok na velký vřed či nádor, který se vytvořil u zadečku jeho starého pejska a který ošklivě zapáchal, protože začínal zahnívat. Po aplikaci stříbra se na útvaru vytvořil jakýsi film a vše, co na něm rostlo, růst přestalo.
Výzkumníci se snaží stříbro zabudovat do gelové struktury, aby se mohla snadno nanášet, a v případě potřeby do něj přidat i jiné nanočástice s odlišnou funkcí, a tak vytvořit multifunkční gel. Co třeba grafen, aby byl materiál pevnější?
Mimochodem právě grafen prokazuje též antibakteriální účinky, i když má poněkud jiné vlastnosti, a především zmiňované výrobní problémy, které kromě potenciálních benefitů mohou přinášet i zdravotní rizika. Zatímco grafen se z grafitu získává složitými chemickými reakcemi ve formě oxidu nebo se mu různě mění tvary a ruluje se do dlouhých trubiček, v případě stříbra stačí ponořit do čisté vody stříbrné elektrody a pustit do nich proud. I v tom je možná způsoben rozdíl v potenciální toxicitě. V jednoduchosti je vždy ta největší síla.
Rozdíl je také v tom, když si koloidním stříbrem vypláchnete ústa nebo ošetříte pleť či vyrážku, nebo se vám dostane grafen do plic či do krve. Kdyby si člověk píchl stříbro například injekčně, pobláznilo by to imunitu možná úplně stejně jako cokoli jiného. Není zkrátka nano jako nano.
Jediná, zato podstatná zrada, která na člověka v případě stříbra čeká, je v obchodech. Stříbro, které spousta výrobců prodává jako koloidní, je totiž ve většině případů stříbro iontové! A v tom je velký rozdíl. Až na výjimky produkty označované jako koloidní stříbro obsahují především stříbro ve formě iontů, nikoliv však stříbrné nanočástice. Z nanočástic se tyto kladné ionty teprve uvolňují. Koloidní stříbro přitom od iontového poznáte velmi snadno, už na pohled. Zatímco obsah lahve s koloidním stříbrem je žlutý až hnědý (odstín závisí na velikosti nanočástic a jejich koncentraci), roztok iontového stříbra je čirý, protože žádné nanočástice neobsahuje. Až při psaní tohoto článku jsem zjistil, že jsem si objednal koloidní stříbro, ale dostal pod tímto názvem iontové.
Jak vidno, funguje sice taky, podle některých výzkumů mají ale pravé kovové nanočástice stříbra lepší antibakteriální aktivitu než roztok se stříbrnými ionty, tedy atomy, jenž žádné kovové částice neobsahuje.
Když objednávám koloidní stříbro, chci dostat koloidní stříbro! Podveden jsem byl i přesto, že koloidní stříbro, které bylo ve skutečnosti stříbrem iontovým, prodává lékárna! Jakmile si člověk něco neověří, tady má výsledek…
Ale chybami se učíme, takže příště objednám zakalený „originál“ a budu hledat rozdíly. A teď mě omluvte, jdu se namazat. Aspoň těmi ionty.
Tento článek vyšel v časopisu Šifra č. 9/2021, čísle, které je věnováno velké nanotechnologické revoluci, která právě probíhá, a která je založena na unikátní látce jménem grafen. Více se dočtete zde.
