Mnislav Zelený, kterého v roce 1989 adoptoval kmen Jawalapitiů a který přijal indiánské jméno Atapana, si nade vše cení svobody. Poté, co jej tatínek nadchl pro toulky přírodou, brzy zjistil, že nejraději cestuje sám, aby jej nikdo nevyrušoval a neomezoval. A aby byl volný. Již v roce 1968, těsně před okupací Československa, se mu podařilo odjet do Anglie a posléze do Jižní Ameriky, kde navázal kontakty s indiány, jejichž způsob života ve spojení s přírodou jej fascinuje. Pobýval mezi černochy i muslimy a díky tomu, co viděl a zažil, získal potřebný nadhled. A protože si po celý život uchoval nezávislost, nepobírá dotace a granty a není zaměstnán ani nikde na univerzitě, jako jeden z mála odborníků může říkat to, co si skutečně myslí a to, co vidí. A tak se nebojí vytknout mladým, že pokrytecky bojují za lepší klima, ale každý rok si kupují nový mobil, nebo říct svůj názor na migrační vlnu do Evropy. Když to v roce 2016 udělal v liberální DVTV, na moderátorku šly mdloby. Jasně, stručně, výstižně – Atapana jde vždy rovnou k věci. Snad ho ještě někdy pozvou…
Tím, že zná specifika různých kultur, ví, že každá je jiná, že je nelze míchat ve velkém dohromady a že probíhá plíživá řízená invaze do Evropy, protože se to hodí mocenským a byznysovým skupinám. „Kulturu nejde jen tak změnit. Nejde zavést kurz pro muslimy, jak se mají chovat k ženám. Multikulturalismus je míchání jablek s hruškami a nemůže to nikdy fungovat.“ Když jsem ho potkal na letošním festivalu Svět knihy a požádal jej o rozhovor, ihned mi potykal a ochotně se podělil o své postřehy.
Jak jste se stal profesionálním cestovatelem?
Tatínek mě tahal na vandry, chodili jsme pěšky po horách, od hradu k hradu, spali jsme ve společných noclehárnách. Byl bankovní úředník ve spořitelně, ale zároveň sportovec, cestovatel, člen Českého klubu turistů; putoval koňmi po Podkarpatské Rusi, sjížděl řeky. A byl velký patriot. Všechno to do mě sázel prázdninovými pochody. To logicky přerostlo v tramping, putování. Ale vždycky jsem dělal vše samotářsky.
Je český tramping tak unikátní, jak se říká?
Je to opravdu jedinečný fenomén. Ale jak říkám, vše jsem dělal sólo. Ne že bych si to nějak zdůvodnil, ale přirozeně jsem k tomu přilnul. Dnes to cítím tak, že to bylo z toho důvodu, aby mě při těch mých cestách nikdo nevyrušoval a neomezoval, abych byl absolutně svobodný a volný a mohl si dělat, co jsem chtěl. V jednom případě jsem putoval ve dvou, a to dopadlo špatně. Protože vždycky jeden táhne a druhý se veze. Ověřil jsem si, že nejlepší je být sám ve spojení s přírodou a světem, kdy to člověk vnímá a může si dát klid, může se věnovat tomu, kde cítí nějaké propojení, co se mu líbí, a neomezovat se časem.
Jak jste cestoval za komunismu, když to bylo téměř zakázané?
Putoval jsem po socialistickém táboře, ať už to bylo Polsko, nebo Maďarsko. Poprvé jsem vyrazil na počátku gymnázia. Měli jsme ředitelku, která byla komunistka a sekernice. Byl jsem takzvané céčko, tatínek byl úředník, ani dělnického, ani rolnického původu, tak mě nedoporučila nikam na školu a nikam jsem se nedostal. Ani do učení do Tesly mě nevzali, nevím proč. Skončily prázdniny a pak mi sestra poradila, abych šel na zemědělskou školu, kde prý stále berou. Nakonec mě vzali na hnojárnu a byl jsem docela rád, protože tam jsem přišel k takovému tomu zemitému vztahu k půdě, zvířatům i rostlinám. Když jsem se potom dostal dálkově na filozofii a dělal jsem etnografii, zjistil jsem na cestách, že ta zemědělská fakulta mi dala nejvíc. Ta filozofická už to jen pojmenovala.
Vyrážel jste postupně dál za humna?
Na takzvaný Západ jsem vyrazil v roce 1968, to už šlo. Ještě před okupací Československa samozřejmě. Můj cíl byl cesta do Ameriky. Vyjel jsem do Anglie s jednou anglickou librou, takže jsem si na celou cestu musel vydělat rukama. Dělal jsem v Londýně tři měsíce v kuse noční šichty na stavbě, stavěl jsem londýnské metro. Tam jsem si osahal sociální vztahy v Anglii. Tenkrát vládla v Anglii levice, takže na jedné straně byla země v rozkvětu a vycházela vstříc dělníkům, jako jsem byl já, na straně druhé ale již upadala. Byl jsem neskutečně překvapený, jak se o mě starali po operaci v nemocnici. Jaké jsem měl jídlo, jak ke mně chodily sestřičky. A přitom mi běžel plný plat. Chodili za mnou na návštěvu odboráři, přinesli mi koš ovoce a říkali mi: „Nespěchej do práce, jde ti plat. Lež si tady, jak dlouho chceš.“ Kvůli tomu pak šla Anglie do kytek. Až přišla pravice se Železnou lady Margaret Thatcherovou a ta ten úpadek zase zastavila. Na jednu stranu to bylo hezké, ale nic se nesmí přehánět. To už jsem si ale koupil lodní lístek a odplul do Rio de Janeira.
Proč zrovna tam?
Když se jezdí do Ameriky, tak většinou do Ria. Ve všech knihách a detektivkách, všichni lumpové, kteří nakradli miliony, utíkají do Ria. Je velká železniční loupež v Anglii a všichni jdou do Ria. No tak jsem jel taky do Ria. (směje se) Měl jsem v kapse 65 dolarů. Během dvou tří dní jsem sehnal práci, abych tam mohl přežít. Dělal jsem číšníka v hotelu na slavné Copacabaně. Když byla přestávka, vyběhl jsem na pláž a užíval si života. Poté jsem začal cestovat po Brazílii, a tím začala celá moje cesta po Jižní a Střední Americe.
Jak to bylo po srpnu 1968? Šrouby se utáhly a cestování bylo zapovězeno…
To už jsem byl naštěstí pryč. Koncem roku 1969 jsem se vracel do Londýna, kde jsem měl holku. Byla ze Slovenska a koupila mi letenku z Mexika, protože jsem všechny peníze procestoval. V každé zemi jsem něco dělal, vydělal a zase popojel dál. No ale potom přišel dead line, kdy bylo řečeno, že kdo se vrátí do konce roku 1969, nemusí nic vysvětlovat. Dva měsíce jsme s budoucí manželkou strávili v šílených a nekonečných debatách. Nakonec jsme se rozhodli vrátit. Velice často jsem potom užíval větu, že největší dobrodruh byl ten, který tu zůstal. Pořád jsem se ale cítil Čechem, což jsem zdědil, a i v tom zlém jsem tady chtěl být.
Vy už jste měl ale na rozdíl od mnoha dalších Čechů srovnání, jak to vypadá jinde… Nebylo vám tu až příliš těsno?
Bylo mi těsno, ale vyřešil jsem to tak, že jsem byl na volné noze, ne v zaměstnání, to bych nevydržel. V jednom jsem byl, ale tam jsem se okamžitě s někým pohádal a odešel jsem. Tenkrát ale existoval Klub volných novinářů, kam jsem se dostal díky tomu, jak jsem psal o Jižní Americe. Ta byla trošku mimo zorné pole cenzorů. Jižní Amerika byla naopak podporována s tím, že tam jsou ti utiskovaní. Ani indiáni bolševikům nijak nevadili, a protože jsem o ničem jiném nepsal, na to konto mě přijali do klubu. Bylo nás v celé zemi asi padesát. Tak jsem se vyhnul všem těm domovním důvěrníkům a prověrkovým komisím. Pak jsem celkem brzy vyjel, v roce 1972. Tenkrát jsem vedl expedici Cotopaxi do Ekvádoru. Jenže kluci se za tři měsíce vrátili a já tam zase zůstal. Po asi dvouměsíčním boji jsem byl snad jediný, kdo získal stipendium na univerzitě San Marcos v Peru, přičemž většina peruánských studentů získávala stipendium v zahraničí. San Marcos byl tehdy prolezlý revolucí, studenti a profesoři pořád stávkovali, takže jsem tam byl kmenově, ale fakticky jsem se učil na Katolické univerzitě, kde jsem na Instituto Riva-Agüero studoval archeologii a antropologii. Tam jsem dělal teorii a pak jsem odjel na sedmiměsíční terénní výzkum přímo v džungli, kde jsem začal pracovat již odborně a vědecky.
To v Československu asi neprošlo bez povšimnutí, že?
Byl to problém. Když jsem se z té cesty, kterou jsem si prodloužil asi o rok a půl, vrátil, snažil jsem se to zpětně zase zahrát tak, že jsem tam byl na studiích. Což byla pravda. Zcela „náhodně“ – no to nejsou náhody – jsem na ministerstvu školství potkal paní „nomen omen“ Nebeskou, která uznala, že jsem tam studoval, a schválili mi to zpětně. Takže to zase nějak prošlo.
Co vás v džungli nejvíc zaujalo?
Už po první cestě, kdy jsem potkával indiány, jsem cítil, že mě přitahuje jejich způsob života, filozofie, názory, rodina. Bylo to přesně to, co chci – poznat, jak jejich společnost funguje. Proč tam jsou tisíce let a spolužití s přírodou jim funguje dál. Mají jiné hodnoty, které nejsou materiální. Ohrožuje to ale naše drancování, které začalo již dobytím Ameriky. Podřizování, likvidace, kořistění, chamtivé rabování zdrojů, o nic jiného tady nejde, a to se nemění. Naše hodnoty jsou nastaveny tak, že se víc a víc vyrábí. Musí neustále růst spotřeba, myška ve válci musí pořád běhat. Protože když se zastaví, začne to krachovat. Je to děsivě provázané. Kdyby se zastavila či zpomalila spotřeba, začnou bankrotovat ty obrovské nadnárodní kolosy, a to ony nemohou dopustit. A tak nás nutí spotřebovávat a my se nebráníme, protože si myslíme, že v tom je ten blahobyt. Štveme se víc a víc, abychom kupovali nové mobily a auta, do výrobků nám ale dávají kazítka, aby se to rozbilo a koupili jsme to znovu. Není možné, aby měl dnes člověk auto třicet let nebo jako můj tatínek boty patnáct let. Kam by chudáci koncerny přišly?
Mnoho lidí, a zvláště mladých, se v boji za záchranu planety angažuje a uvědomují si tento problém. Pomůže to?
Nedávno jsem napsal výzvu všem mladým, kteří takto protestují po celém světě, aby někdo zajistil snížení teploty klimatu na Zemi. Ptám se jich, kdo to jako má zajistit. Premiér, primátor nebo manažer? Říkám jim: „To musíte zajistit vy, vážení mladí. Protestování je nanic, a vy jste navíc zvyklí, že máte pořád na něco nárok. Že bouchnete do stolu, já chci tohle, já chci tamto. Žádné nároky nemáte: co si neuděláte, to nemáte.“ Mladí si zvykli z toho bohatství ukrajovat a považují za samozřejmé, že dostávají třeba zdarma Erasmy. Ne ne, měli by se o to postarat sami. Žádné stipendium, vzít batůžek, makat, vydělat si a pak studovat.
Proč to mladí nechtějí slyšet? Proč si vědci nemohou dovolit popisovat věci takové, jaké jsou? Jak se může naše civilizace zachránit? Proč chtějí nadnárodní koncerny udělat z lidí unifikovanou masu? Jaké tajemství mu prozradili indiáni? Celý rozhovor si můžete přečíst v Šifře č. 7/2019, v tištěné i digitální verzi.
