Známý byl voják z povolání. Tvrdý a schopný chlap, typický macho. Pokud měl něco zorganizovat, domluvit či zařídit, hýřil energií. Jak ale došlo na city, úplně ztuhnul a z jindy sebevědomého světáka se stal bezmocný uzlík nervů. Všechno dusil v sobě, a pokud měl řešit cokoli, co se týkalo vztahů k členům rodiny, jindy výřečný major ve výslužbě mlčel jako ryba. Nevyšla z něj ani hláska, koulel očima a vypadal, jako by nejraději poslal všechny tam, kde záda ztrácejí svůj slušný název. Vůbec nevěděl, jak na to.
Když po osmdesátce umíral, kopal kolem sebe a všem nadával; věděl, že je konec, a jako by si uvědomoval, že mohl a měl žít jinak. Měl rodinu, za sebou solidní kariéru, peníze mu taky nechyběly, nikdy ale nebyl šťastný.
V lepších momentech se k překvapení všech docela rozmluvil. Se svou ženou, kterou byl zvyklý komandovat, jako všechny kolem sebe, strávil celé odpoledne v družném hovoru. Řekli si toho víc než za celý společný život dohromady. Spoustu věcí pochopil až na úplném konci. Říká se sice, že nikdy není pozdě, ale není to tak úplně pravda. Protože když dojdete na úplný konec, už nemůžete nic změnit.
Navštívil jsem ho doma pár dní předtím, než se vydal na druhý břeh. Z rádia hrála ironií osudu zrovna písnička od Mňágy a Žďorp: „A já si marně vzpomínám na to, co jsem kdysi chtěl, možná nic tak zvláštního, ale tohle teda ne. Jen si marně vzpomínám na to, kam jsem odešel a nevrátil a zabloudil a poztrácel…“ Do místnosti padla hmatatelná tíseň. Byl jsem rád, když jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu, a rychle jsem pádil pryč. Takhle ne, něco ve mně křičelo.
Dokud jsme mladí a zdraví, žijeme „na autopilota“. Děláme věci tak, jak jsme se naučili, jak jsme okoukali, a podle vzorců, které jsme přejali od rodičů, aniž bychom obvykle měli čas přemýšlet o tom, zda takto žít chceme. Ovšem zjistit až na smrtelné posteli, že ne, je možná ten nejhorší pocit, jaký si lze vůbec představit.
Asi i proto pro nás má život často připravené různé zkoušky, skrze které nám dá naše duše vědět, že je na čase přehodit výhybku. „Bolest zasahuje do života člověka tak vážně, že ho to nutí přemýšlet, zvažovat, co bylo, co bude, kdo za to může, jaký vedl život. A to ho možná přivede k tomu, že se s tím naučí nějak pracovat,“ říká docentka klinické psychologie Sexuologického ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Laura Janáčková v rozhovoru na webu protiproudu.net (neplést s Protiproudem), který dělá, jak napovídá název, rozhovory s lidmi, kteří jdou proti proudu a boří stereotypy.
Známá psycholožka a sexuoložka začala studovat psychologii proto, že chtěla vědět, jak být jako žena šťastná. Postupně se ale zaměřila i na úplný protipól – vážné nemoci a bolest. Proto také hodně pracuje s onkologickými pacienty a vidí, jak to spolu všechno souvisí. Nároky, které na nás klade výkonově orientovaná společnost a naše představy, býváme tak zaneprázdněni, že na běžné věci nezbývá čas a život nám protéká mezi prsty.
Člověk, který trpí bolestí či vážně onemocní, si ale často uvědomí, že mu čas dochází. A snaží se ještě zmobilizovat síly, protože si chce ještě něco užít. „Najednou zjistí, že to užívání není to, co si myslel předtím, ale obyčejné hezké chvíle. My ostatní běžíme do práce a nevšímáme si, jestli je sluníčko a jinovatka. Večer přijdeme a jsme unavení, takže si zase nevšímáme,“ vysvětluje paní Janáčková.
Jak na vztah
Při svých přednáškách paní docentka klade manažerům, lékařům, studentům či byznysmenům, prostě všem, otázku, která ještě může vše změnit. Nutí je zamyslet se nad tím, co je v životě nejdůležitější. Odpovídají různě – někdo řekne zdraví, jiný přizná, že peníze…
V roce 1938 zahájili vědci na Harvardově univerzitě unikátní studii, která trvá již více než 80 let. Nejprve si vybrali 268 posluchačů druhého ročníku, u nichž se rozhodli dlouhodobě sledovat jejich zdraví. Z účastníků studie už jich žije jen devatenáct, ale postupně byl výzkum rozšířen i na jejich potomky a různé další skupiny lidí. Ze všeho toho úctyhodného množství dat výzkumníci získali mnohem víc, než očekávali. To, co je překvapilo nejvíc, bylo prokazatelné zjištění, že nejdůležitějším faktorem dobrého zdraví jsou mezilidské vztahy a to, jak jsme v nich šťastní. Rodinné vztahy, nikoli sláva, peníze či úspěch, je to, co činí lidi šťastnými. A také zdravými.
Můžete se sebelépe starat o tělo, jíst semínka a cvičit jógu každý den, ale nepomůže vám to ke zdraví a spokojenosti tolik, jako když budete pečovat o své vztahy. Šéf studie Robert Waldinger to shrnul slovy: „Lidé, kteří měli v padesáti letech nejspokojenější vztahy, byli v osmdesáti letech ti nejzdravější.“ (…)
Proč lidí myslí, že nejsou šťastní proto, že nemají dobrý vztah, i když je to právě naopak? Čím se zabývají lidé, když umírají? Proč chtějí muži potvory? A proč ženy dávají přednost pohledným rošťákům? Má tato rovnice řešení? Co je nejtěžší životní úkol hodné ženy?
Celý článek si můžete přečíst v Šifře číslo 8/2019, v digitální či tištěné formě.