Čím víc poznávám lidi, tím raději mám psy. Když jsem si všiml tohoto vtipného, leč výstižného bonmotu na hrníčku u svého kamaráda, který pracuje nonstop s lidmi, musel jsem mu dát v duchu za pravdu. Tím, jak my lidé blbneme a nedáme si říct, vyvádíme na Zemi hrozné věci. Na své cestě přitom máme přátele, kteří nám kráčejí věrně po boku a mají nás rádi, i když si to třeba úplně nezasloužíme.
Nejvíc psů (a koček) na obyvatele v celé Evropě připadá právě na Českou republiku, kde žijí ve 4,5 milionech domácností přes 2 miliony psů – což znamená, že nějaký labrador, fousek nebo jezevčík bydlí v každé druhé rodině. Například v Praze je registrováno na magistrátu přes 100 tisíc hafanů, což je vzhledem k podmínkám ve městě dost překvapivé číslo. V ulicích pak ale spatříte i takové smutné výjevy, kdy z garsonky vyjde starý pán s obrovským irským vlkodavem, který se sotva šourá, vyčurá se na chodník a za moment je zahnán zpátky. Potřebuje přitom pohyb, aby tak velké kosti protáhl. U nás v domě zase pravidelně vyl nešťastný pejsek od rána až do pozdních odpoledních hodin, protože nesnesl být sám. Některá jiná zvířata zase majitelé hýčkají víc než členy své lidské rodiny. Oblečky, veterinář, krmivo – jen za jídlo pro psy utratí Češi přes 5,5 miliardy korun ročně a dva tisíce činí průměrný výdaj na domácnost, což zahrnuje samozřejmě i rodiny, které psa nemají.
Soužití mezi psy a lidmi je mnohdy komplikované, ale pevné. Se všemi klady a zápory. Možná mají obě strany sobecké důvody, ale psi (pravidelná strava – jako grifonek Verdell ve filmu Lepší už to nebude, který má Jacka Nicholsona raději než svého páníčka proto, že má v kapse slaninu) a lidé (myslí si, že je pejsci milují) se prostě potřebují. Zajímavě tuto „kooperaci“ popisuje německý lesník Peter Wohlleben v knize Citový život zvířat. „Na téma domácí zvířata existují dva diametrálně rozdílné pohledy. Jeden názor je, že jsme tato zvířata šlechtěním tak dalece pokřivili, že jsou dokonale přizpůsobena našim potřebám. Z divokých jedinců se stali krotcí, ze štíhlých tlustí, z velkých malí – ať máme jakékoli přání, zvířata nám vždycky vyhoví. Původní druhy byly částečně přetvořeny v bizarní karikatury. Můžeme to ale vidět i jinak: „my“ jsou tentokrát zvířata. Podařilo se jim totiž změnit tak, aby dokázala perfektně ovládat spínače našich emocí. (…) Náš buldoček Crusty, malý psík s plochým čumáčkem, má úžasný šarm – člověk ho prostě musí pohladit. Takže kdo tu kým vlastně manipuluje? Jídlo a pití mu lidé naservírují, když se objeví nějaká bolístka, hned je k dispozici zvěrolékař, v zimě se vždycky rezervuje útulné místečko u kamen – ten hoch vede opravdu příjemný život. Kdyby – tak jako jeho předkové – táhl světem coby vlk, rozhodně by to vždycky takhle nevypadalo.“
Naše soužití bude zřejmě založeno částečně na klasickém obchodu. Zvíře dostane potřebnou péči, najíst a má kde hlavu složit, páníček pak lásku – nebo aspoň to, co si pod ní představuje. My nevíme, co si o nás psi myslí. A možná je to tak lepší. Když v pohádce o Zlatovlásce král po pozření kouzelného hada slyší, jak se o něm baví kůň se svým kolegou ze stáje, kterému závidí, že nemusí nosit „starého“, není z toho dvakrát nadšený.
Výhoda psů je i v jejich oddaném psím pohledu: prostě vypadají, že nás milují. A ona je to svým způsobem pravda. Zvířata mají totiž jednu obrovskou přednost – nejsou tak komplikovaná a podle všeho se jim nehoní v hlavě tuny nesmyslů jako lidem. Ovládají totiž něco, co my se učíme – většinou neúspěšně – celý život: emoce a myšlenky. Oni nás opravdu mohou lásce a klidu učit. A celé řadě dalších věcí… Třeba to, že nechtějí pořád něco nebo někoho měnit, a berou věci tak, jak jsou.
Vidím to u Beníka, křížence pudla a knírače, se kterým chodívám ven. Do domácnosti přišel, když zemřela hlava rodiny. Ženě bylo tuším patnáct, když ztratila tatínka, a společně s bráchou a mámou jim živé a nadšené štěně, které si přinesli z útulku, pomohlo přežít nejhorší chvíle v životě. On nikdy nezapomněl, co pro něj udělali, a několikanásobně to každý den splácí. Je už veterán a kosti ho bolí, ale když přijde někdo domů, skáče a raduje se se stejnou vervou jako kdysi. I když se cítím „pod psa“ a není mi dobře, jeho radost a bezprostřednost mi vždycky zlepší náladu. Usměju se, a tím se zvedne nálada i jemu. Podle předloňské studie finských vědců z Helsinské univerzity totiž psi tak rádi vidí náš usměvavý obličej, že kvůli němu jsou dokonce schopni ignorovat možné nebezpečí.
Mohou nás mít zvířata opravdu ráda? Vzájemný vztah je pro obě strany určitě důležitý. Je to ale láska? Peter Wohlleben trávil v přírodě odmala každou volnou chvíli a přesně tohle ho zajímalo. V jedné knize si přečetl, že je dokonce možné nafixovat na člověka třeba kuře. Stačí k tomu „vysedět“ vejce a být první, kdo na kuře promluví. Pak dostane dokonce přednost i před slepicí. Opravdu. Kuře, které se vylíhlo a které pojmenoval Robin Hood, se od Petera nechtělo hnout ani na krok, až to začalo být malinko vyčerpávající. Když šel do školy, musel kuře nechat samotné, ale o to bouřlivěji jej vítalo. Tato vazba však není, jak znalec přírody píše, úplně dobrovolná, neboť jí zvíře vděčí za svůj život. „To, že se k nám kočky a psi dostávají už jako miminka, má svůj důvod – nemají mít žádný prostor pro rozhodování. Po několika dnech přivykání a bolesti z odloučení od matky zvířátka rychle přilnou k nové blízké osobě a vzniklé svazky přetrvávají v nezmenšené intenzitě celý život. Všichni se cítí dobře, avšak i tak je nutno se ptát, zda existuje dobrovolně navázané spojení dospělých zvířecích jedinců s lidmi.“
Podle Petera Wohllebena ano, což dokazují třeba případy toulavých koček a psů, kteří se starostlivým dvounožcům „doslova vnucují“. A jak je to u divokých zvířat, která nebyla chovatelsky šlechtěna a vedena ke krotkosti a ochotě přilnout k člověku? Tam může hrát hlavní roli ochočování krmením. Je lákavé si myslet, že když už nás nikdo nemá rád, miluje nás aspoň veverka, které dáváme oříšky, jako to udělali Wohllebenovi sousedé, ale jakmile se s oříšky zpozdili, ostrými drápy jim zničila celý okenní rám – nic moc jiného ji nezajímalo. „Pravá, nenucená láska zvířete k člověku se dokládá těžko, vždyť ani kuře Robin Hood nemohlo jinak než své city vyvinout ke mně.“ Ale co naopak? Existuje láska člověka ke zvířeti? Zde také není odpověď jednoznačná. „Nejsou zvířata jen projekční plochou, zrcadlem a náhradou za chybějící potomstvo, zemřelého partnera či nedostatek pozornosti ze strany okolí?“ ptá se německý znalec přírody.
Dobrá úvaha. Co když máme rádi psy, kočky a jiná zvířata hlavně proto, že nemůžou mluvit, a ve všem s námi souhlasí? A když jim dáme najíst, tak o to radostněji? Přesně to mě napadlo, když jsem sledoval jeden úžasný „psí“ film. Tak, jako nikdy nezklamou psi samotní, potěší většinou i filmy s hafany v hlavní roli.
Psí ostrov
Beethoven, Lassie se vrací, to byla klasika. A takový Hačiko, příběh psa lámal rekordy, a určitě ne proto, že v něm hrál Richard Gere. Ten příběh se doopravdy stal a o to je úžasnější. Hačiko, štěně japonského plemene Akita, se narodil v roce 1923 na jedné japonské farmě a brzy se dostal do Tokia k univerzitnímu profesorovi. Každý den čtyřnohý přítel doprovázel páníčka na vlak a večer mu vždy přišel naproti – přesný jako hodinky, i když žádné neměl. Den co den, až do 21. května 1925. Tehdy profesor Eizaburo Uenu zkolaboval při přednášce, zemřel a domů už se nikdy nevrátil. Smutný Hačiko se toho večera nedočkal, a tak se vrátil domů. Druhý den ale vyrazil na železniční stanici znovu. A další den zas a zas. Vdova po profesorovi se odstěhovala z Tokia a Hačika nechala u příbuzných, ale ten stále chodil na nádraží a hodiny a hodiny čekal doufaje, že se profesor jednoho dne ukáže.
Železničáři Hačikovi postavili přístřešek, aby nemokl, a nosili mu pamlsky. Hačiko zemřel 8. března 1935, kde jinde než na nádraží. Na svého pána čekal celých deset let. Jelikož o něm napsal bývalý student profesora Uena článek, Hačiko dojal celé Japonsko. A nakonec mu postavili i sochu.
Letošní snímek Psí ostrov se všem psím i lidským filmům vymyká. Už tím, že v něm mluví hlavně psi. Respektive mluví tam i lidé, ale pouze psům je rozumět. Lidské promluvy jsou záměrně ponechány v japonštině a neotitulkované a nepřeložené, takže asi třetině filmu nerozumíte. Alespoň tedy slovům, protože vše pochopíte skrze emoce a cítíte, co mají zrovna na srdci či jazyku. Film je sice animovaný, ale pro děti moc není. Nepodobá se ničemu, co jsem zatím na plátnech viděl. Možná proto, že jej točil jeden z nejoriginálnějších tvůrců dneška Wes Anderson.
„Tisíc let předtím, než byli ochočeni, pobíhali psi volně a značkovali svá území. Jenže kočkofilní dynastie Kobayashi chtěla rozšířit své území a vyhlásila válku, která dolehla vší silou na nicnetušící zvířata. Na konci této války se ze psů stali zbabělí domácí mazlíčci… Poražení, utlačovaní, opovrhovaní, ale přežili a množili se.“ Jenže staré křivdy nikdy nemizí a nezapomněl ani starosta z dynastie Kobayashi. Kvůli rozšířené psí chřipce na území prefektury Megasaki zakázal všechny psy a nechal je deportovat na Ostrov odpadků, z nějž později vznikl Psí ostrov.
Už začátek slibuje něco neobyčejného. S Psím ostrovem jako kdyby ožil Jiří Trnka. Podobným stylem, tedy ruční pookénkovou animací loutek, je dělán třeba i Pat a Mat. Psi vypadají jako živí a svět, který Anderson vytvořil, je po vizuální stránce nádherný, i když se děj neodehrává zrovna na luxusních místech…
Ostatní zapomněli
Dvanáctiletý Atari nemá snadný osud. Při nehodě vlaku, po níž ležel dlouho v bezvědomí, přišel o oba rodiče a ujal se jej právě starosta Kobayashi. Ten, aby šel lidu příkladem a ukázal patřičnou „solidaritu“, jako prvního deportuje z města skrze Komisi pro vysídlení psů rodinného psa Fleka, ke kterému Atari přilnul. Ten to tak nenechá a po svém zotavení se vydá Fleka hledat. Pohříchu je jediný, neboť ostatní podlehli protizvířecí propagandě a starostův zákaz, i když kvůli němu přišli o domácí mazlíčky, vítají.
Flek na skládce plné odpadků jen smutně kouká pohledem „kam jste mě to jako dali?“, a nechápe, co se stalo. Psí populace na ostrově se neustále rozrůstá, ale je slabá, zničená a vzteklá. Výborná je scéna, kdy člen jednoho skládkového gangu říká: „Já myslím, že už další odpadky nesnesu. Já jsem domácí pes. Byl jsem ve 22 reklamách na Pedigree, a chci to, co dřív.“ Jeden pes dokonce spáchal sebevraždu na vodítku.
Vůdce smečky, Šéf, který je jako jediný původem toulavý pes, se na to nemůže dívat a křičí: „Viděl jsem kočky, které měly větší koule než vy. Ty se jmenuješ King (Král), ty Duke (Vévoda). Jsme alfa psi a vy tu fňukáte jako mazlíčci.“ Na závěr své promluvy si rýpne: „Ano, jsem pes tulák. Ale nejsme teď všichni tuláci, podle poslední analýzy?“ Zábava je to místy k popukání, zvlášť když psiska namluvily hollywoodské hvězdy jako Edward Norton, Bill Murray, Bryan Cranston, Scarlett Johanssonová nebo Yoko Ono.
Podle předloňské studie finských vědců z Helsinské univerzity psi tak rádi vidí náš usměvavý obličej, že kvůli němu jsou schopni ignorovat možné nebezpečí.
Jednoho dne Atari přiletí na Psí ostrov. Jeho letadlo havaruje, ale psi se rozhodnou ho nesníst, ale pomoci mu. Protože jako jediný páníček hledal svého psa a ostatní na psy zapomněli. Komedie se co chvíli střídá s dramatem, ale i fantasy či špionážním thrillerem. Vše v jednom. Zároveň ve filmu divák najde mnoho odkazů na dnešní společenskou situaci, třeba když hrdinové odhalí zlé spiknutí, neboť přijdou na to, že psi měli být nakaženi záměrně farmaceutickým průmyslem, aby mohli být vyhlazeni. To vše dohromady skvěle funguje, ale mě nejvíc bavila právě linie vztahu psa a člověka, umocněná tím, že je zde z velké části rozumět psům, a nikoli lidem. „To jsou ale idioti, ti naši páníčci,“ brumlá si třeba Šéf. „To je pořád samé pojď sem, udělej tohle…“ Když na něj zakřičí Atari „Přines“, divák se dozví, že je to pes, který nic nenosí a neuznává autority. Nakonec jde a přinese, ale sdělí svůj důvod: „Ne proto, že kluk poručil, ale proto, že je mi ho líto.“
Tulák se nakonec stává Atariho ochráncem a Atari, jenž přispěje k záchraně psů a stane se novým starostou v prefektuře Megasaki, o psích kamarádech říká: „Jsou to ta nejmilejší stvoření, jaká jsem za 12 let poznal. Kruh života vždy závisí na křehké rovnováze. Kdo jsme a kým chceme být?
Tento článek vyšel v tištěném měsíčníku Šifra č. 12/2018. Předplatné Šifry si můžete objednat zde, a to jak v tištěné či digitální formě. Podpořit nás můžete i dobrovolným příspěvkem (číslo účtu 2201039568/2010 nebo přes PayPal)
