Teorie egyptologů o tom, že nejdokonalejší stavby světa postavili staří Egypťané za pomoci dlát, dřeva a provazů, při znalosti faktů a souvislostí není těžké vyvrátit. To, že víme, jak něco nebylo, ale ještě neznamená, že víme, jak to bylo…

Hlavní potíž s vědci je v tom, že se chovají podobně jako lékaři – namísto aby hledali příčinu konkrétního jevu, zabývají se pouze jeho projevy a důsledky. Když půjdete do nemocnice s bolestí čehokoli, doktoři vás pošlou na několik vyšetření a předepíšou vám nejmodernější a nejdražší prášky, ale s devadesátidevítiprocentní pravděpodobností, pokud nebudete mít třeba prasklé slepé střevo, nepřijdou na to, proč vás to břicho vlastně bolí. Fyzik vám zase vysype z rukávu tři teorie a čtyři rovnice, ale když se ho zeptáte na jednoduchou věc, třeba jak a proč probíhá přenos dat na obyčejném USB disku či jak je možné, že běží internet, nebude vám schopen odpovědět. Ví jenom, že to funguje, a tím to pro něj hasne.

Celá věda je totiž založena na tom, že někdo na něco náhodou přijde, a když už na to přišel, snaží se k tomu vytvořit nějakou disciplínu či alespoň rovnici, aby zakryl, že šlo o náhodu, a že ve skutečnosti nemá ani potuchy, jak je něco takového vůbec možné. Říká se tomu docela přiléhavě „objevy“.

Když ale objevím třeba ztracené ponožky ve skříni, nutně z toho vyplývá, že již ve skříni byly, jen jsem o nich nevěděl. Již dokonce ze samotného významu slova je patrné, že objevit lze jenom něco, co existuje a co už je hotové. Zjednodušeně řečeno to, co někdo vymyslel a vytvořil dávno před námi. Ve své pýše se ale často tváříme, jako kdybychom všechno vymysleli sami.

Na to se dá říct jediné: pokud by to byla pravda, nikdy by se nemohlo stát to, čeho jsme svědky v Egyptě nebo Jižní Americe. Jako na zjevení se díváme na největší monumenty, které kdy byly na této planetě postaveny (myšleno z těch, o kterých víme a které se dochovaly), ale nemáme nejmenší tušení, k čemu jsou dobré. A to na rozdíl od dalších vědeckých „objevů“, u kterých vědci dokážou vymyslet alespoň uvěřitelnou teorii, pyramidy ani nebylo potřeba objevovat. Na svém místě stojí nehnutě a nepřehlédnutelně tisíce let, avšak oficiální verze většiny egyptologů a historiků o jejich smyslu a původu není schopna či ochotna přijít s lepším a originálnějším příběhem, než že šlo o hrobky tehdejších panovníků. A to přesto, že se v nich nenašly žádné mumie.

Proč by si taky někdo stavěl hřbitov na půdorysu 230,38 x 230,38 metru, 138,8 metru vysoký, a v něm budoval vzhledem k velikosti monumentu tři směšně malé místnosti, z nichž největší měří 5,42 x 10,49 metru o výšce 5,84 metru? Nemluvě o skutečnosti, že nejstarší pyramidy nejsou vůbec zdobené. Aby egyptologové mohli tvrdošíjně trvat na této oficiální verzi, snaží se veřejnost přesvědčit o tom, že stavitelé pyramid dokázali za 20 let položit přes dva miliony kamenů s milimetrovou přesností. Pokud by totiž trvala stavba déle, muselo by to nutně znamenat, že Velkou pyramidu v Gíze nenechal postavit faraon Chufu, řecky Cheops, jemuž je stavba připisována. Nebo že by stavěl hrobku pro své následníky?

Na hrobku poněkud nepraktické, nemyslíte? Velká galerie uvnitř Cheopsovy pyramidy navíc rozhodně nevypadá jako něco, co by se dalo postavit pomocí dláta v době, kdy nebylo ani železo. Foto Profimedia

Vybudování monumentu za dvě dekády by přitom znamenalo dvanáctihodinové směny po 365 dní v roce, takže by bylo nutné opracovat a umístit každé dvě a půl minuty jeden kámen o váze až 15 tun! A to nepočítáme dopravu žulových bloků z 800 kilometrů vzdálených lomů a tvrzení vědců, že šedesátitunové kameny pracovníci tahali na dřevěných podstavách.

I kdyby něco takového bylo alespoň teoreticky možné, kdo by vynakládal tolik energie a úsilí na to, aby si třetinu života – to v případě, že by se něco takového dalo opravdu stihnout za 20 let – budoval tak šíleně nepraktickou a minimalistickou hrobku?

Čím více otázek o pyramidách položíme, tím více nejasností před námi vyvstane. Naštěstí však existují lidé, pro které je zvědavost, vášeň pro hledání toho, jak věci fungují, a poctivý přístup k práci mnohem důležitější než funkce, peníze a společenské postavení pramenící z ochoty tvrdit cokoli jen proto, že se za to rozdávají granty a medaile. A právě těmto lidem má cenu naslouchat. Poznáte je podle toho, že se jim vědci – kteří bez uzardění tvrdí, že ten, kdo stavěl pyramidy, zvedal šedesátitunový kamen tak, že kolem něj omotal provaz, a ten táhl pomocí zvířat po dřevěných špalcích –, smějí, že jsou hloupí a nevědečtí.

V předchozím vydání Šifry jsme rozšifrovali, že téměř všechna tvrzení egyptologů a archeologů o pyramidách stojí na vodě. A že pyramidy zkrátka nemohly být postaveny tak, jak se píše v učebnicích, ani kdyby se všichni otroci či dělníci světa rozkrájeli. Buď jejich stavba trvala mnohem déle, a pak to nebyly hrobky, nebo byly na jejich stavbu použity vyspělé technologie, o nichž nemáme potuchy.

Nyní je na čase položit si ještě důležitější otázku: Pokud pyramidy nemohla postavit tehdejší civilizace starých Egypťanů, která neznala ani železo a k dispozici měla jen primitivní dláto, kdy a kým byly nejskvělejší stavby této planety postaveny a k čemu sloužily? 

Pupek světa

Když tvůrci skvělého francouzského dokumentárního filmu Tajemství pyramid z roku 2011 přemýšleli, jak byl opracován materiál použitý ke stavbě pyramid, dostali se do slepé uličky. Bylo pro ně stále těžší pochybovat o tom, že stavitelé nepoužívali vysoce vyspělé technologie a nástroje. Objevy, na které filmaři narazili, byly totiž jedním slovem ohromující.

Nejvíc jim pomohlo, když pátrání spisovatele Jacquese Grimaulta a režiséra Patrice Pooyarda zaválo až na Rapa Nui – Pupek světa, nejvzdálenější obydlený ostrov světa, jenž získal přízvisko Velikonoční.

Přesto, že se nachází ve vzdálenosti 3600 kilometrů od pobřeží Jižní Ameriky a 16 tisíc kilometrů od Egypta, Francouzi zjistili, že i tak nepředstavitelně daleko od pyramid v Gíze použili stavitelé při stavbě zdejších slavných monolitických soch moai úplně stejný způsob opracování kamenů jako stavitelé v Egyptě. Dodnes se přitom tvrdí, že mezi těmito dvěma místy nebylo vůbec žádné spojení. Opravdu?

Stejně jako v případě primitivních Egypťanů s dláty bychom podle vědců i u Polynésanů na Velikonočním ostrově měli předpokládat, že sochy, z nichž největší měří na výšku 20 metrů – a kdyby byla zcela dokončena, vážila by 250 tun –, stavěli domorodci, kteří na Velikonoční ostrov dorazili na voru. Nemluvě o tom, že největší dokončená socha o váze 60 tun stojí 15 kilometrů od kamenolomu. Vážně tomu chceme věřit?

Čtyři tisíce kilometrů odtud pak leží jiný Pupek světa, jak v překladu zní název metropole dávné Incké říše – peruánské Cuzco. I zde stojí mohutné stěny z velkých kamenných bloků, které jako jediné nezničilo ani jedno zemětřesení; podobně jako egyptské pyramidy přežily otřesy země, jež srovnaly se zemí celou Káhiru. Nad městem se potom tyčí Sacsayhuamánova pevnost, kde jsou zasazeny kameny s milimetrovou přesností, aniž by se mezi ně stejně jako v případě pyramid dala vložit byť jen žiletka. Nejenže to nedokážeme napodobit, ale ani vysvětlit a pochopit.

Pinkuylluna v peruánském Ollantaytambu taky nevypadá zrovna obyčejně… Foto AdobeStock

A pokračujeme dál. O kus dál leží incké sídlo Ollantaytambo, kde se nachází neobyčejné množství nedokončených staveb. Za zmínku stojí zejména chrám Slunce, ze kterého zbyla kamenná zeď, složená ze šesti čtyřmetrových monolitů. Platí zde opět, podobně jako v Gíze či Cuzcu, jednoduché pravidlo: čím jsou stavby starší, tím jsou také větší. A uložení kamenů je přesnější. „Dnes dokážeme přemístit desetitunové kameny do vzdálenosti 50 metrů a vyzdvihnout je do výšky tak 100 metrů pomocí velkých jeřábů, tedy za obrovského přispění moderní technologie. Zajímavé je, že dnes bychom něčeho takového nebyli schopni,“ říká Chris Wise, jeden z nejoceňovanějších britských stavebních inženýrů, který má na kontě takové skvosty, jako je londýnský Millenium Bridge přes řeku Temži.

Podobně na tom je Machu Picchu, opuštěné město v peruánských Andách, usazené v horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430 m n. m. Kameny u zdejších staveb jsou opracovány stejnou vyspělou technologií jako ty na Velké pyramidě a v jejím okolí v Gíze. Čím starší, tím přesnější, a čím starší, tím podobnější.

Pokud by stavěly pyramidy, sochy moai či zmíněné pevnosti a města různé civilizace, teoreticky by mohly znát stejné techniky opracování kamenů a technologie na stavbu monumentů. Nejpozoruhodnější na tom všem je ale skutečnost, že mnohé významné stavby, a nejen tyto, leží rozprostřené v jedné přímce po celé zeměkouli. Že by se Inkové sebrali a vyrazili si na loďkách na studijní výlet do Egypta? Navíc v 15. století, tedy v době, kdy už Egypťané dávno netušili, jak se pyramidy stavěly a na Zemi vrcholil tuhý středověk? 

Teotihuacan v Mexiku a peruánské Cuzco (vpravo). Co mají společného? Stejně dokonalé opracování kamenů, jakého nejsme dnes schopni. Ani dlátem, ani ničím jiným. Foto Profimedia

Pás, který se táhne od Velikonočního ostrova ke Gíze a který zahrnuje i peruánské oblasti Nazca, pevnost Sacsayhuamán, Ollantayambo či Machu Picchu, je navíc součástí velkého kruhu dlouhého 25 000 mil, tedy asi 40 000 kilometrů. Tato vzdálenost přitom odpovídá délce rovníku. Ve zřetelných liniích leží i další významné stavby a místa – světoznámé skalní malby v alžírském pohoří Tassilli n‘Ajjer, egyptská oáza Síwa plná architektonických skvostů v čele s Amonovým chrámem, skalní město Petra s vytesanými stavbami, které bylo označeno v roce 2007 jako nový div světa, úchvatné irácké město Ur, centrum Sumerské říše, dále pak překrásná Persepolis v Íránu, Mohendžodaro v Pákistánu, indické Khadžuráho plné chrámů, „sídlo Bohů“ v barmském Pyay, ale i dokonalý chrám Angkor Vat v Kambodži či další ztracená místa.

Aktuální číslo Šifry si můžete přečíst v tištěné i digitální podobě. Poštovné a balné je zdarma.

Během tisíců let se hýbaly litosférické desky, vše na Zemi se měnilo, bortilo, padalo a pak zase obnovovalo, jen pyramidy a další významné útvary leží bez ohledu na okolnosti v liniích, a nehnuly se ani o milimetr. Navzdory všem přírodním katastrofám, zemětřesením a stáří staveb, které je pravděpodobně mnohem delší než uváděných pár tisíc let. 

Už to je dost podivné a staví to na hlavu všechny fyzikální zákony, které jako moderní lidé uznáváme a o kterých tvrdíme, že platí vždy a za každých okolností. Tady evidentně ne. Celá hlavní linie od Velikonočního ostrova po Gízu je odchýlena o 30 stupňů od rovníku. To je ale teprve začátek posvátné geometrie, jež ráz tajemných staveb po celém světě určuje.

Tvrdit tedy, že pyramidy a jiné monumentální stavby, které jsou součástí této geometrie, stavěly různé civilizace v různých dobách, které se neznaly a nevěděly o sobě, je stejně pravděpodobné, jako kdyby žák v Praze do rovnice dosadil x, po jeho smrti žák v Madridu y a pár set let poté, co umře, by žák v Šanghaji, který nikdy neslyšel o Evropě, napsal správný výsledek. Jak říká Eric Gonthier, geolog z Muzea člověka v Paříži: „Nic nenasvědčuje tomu, že po sobě pyramidy nezanechal někdo jiný. Egypťané je mohli jen převzít.“ A nejen Egypťané. 

Proč se opomíjí, že pyramidy nemají čtyři stěny, ale osm? Stavěla pyramidy jedna velká civilizace, která ještě před nám známými dějinami pokrývala celý svět a pak z nějakého důvodu zanikla? Jaký světelný efekt nabízejí pyramidy během rovnodennosti? Jak je možné, že v sobě stavba pyramid ukrývá přesný matematický vzorec? Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 6/2020. Další díl o pyramidách najdete v aktuálním červencovém čísle.

Milan Vidlák, časopis Šifra