Česká republika se octla zatím v nejtěžší fázi koronavirové nákazy. Není to tak dávno, kdy „šila celá země“, lidé se předháněli v tom, kdo sežene hezčí roušku, případně se hádali s ostatními, zda jim může pomoci vyhnout se smrtícímu koronaviru, či jde o úplný nesmysl. Vládní deník MF Dnes teď provedl test této „ochrany“ dýchacích cest, v němž zkoumal roušky, které nosili různí lidé po různě dlouhý čas. Tři dny, dva dny, jeden den… Výsledky příliš nepřekvapily. Zatímco není prokázáno, že by proti viru pomáhala a část odborné i laické veřejnosti její účinnost zpochybňuje, v rouškách nošených jeden den se objevila „spousta bakterií“.
V těch, které si nositel nasazoval na ústa a nos po dobu tří dní, už jako dáreček přibyla i plíseň. Uvážíme-li, že 15 % Čechů nosí podle výsledků průzkumu jednu roušku celý týden, zjistíme, že jestliže se takový člověk cítil před pandemií zdráv, od jara může chytit nejen bakteriální infekci a plíseň, ale při troše smůly i virus, a zkompletovat si tak sbírku škodlivých mikroorganismů. U některých vzorků byl nalezen dokonce „prémiový“ zlatý stafylokok, který může způsobit řadu infekčních chorob – od hnisavých kožních zánětů po zápal plic. Skoro nikdo tedy neodejde s prázdnou.
O roušky tady už ale dávno nejde. Nyní jde do tuhého a legrace skončila. Všechny ty medicínské záležitosti a sáhodlouhé spory o to, jak se co nejlépe vypořádat s infekcí, jestli je virus umělý, nebo přírodní, a jestli za jeho šíření může víc vláda, nezodpovědní „dovolenkáři“, „chřipečkáři“ a „popírači“, nebo snad hysterická média, začínají přebíjet ekonomická hlediska.
Přestože tento scénář od začátku předestírala Česká národní banka, která v rukou drží kormidlo tuzemské ekonomiky a která navíc před pár dny zvýšila svůj odhad poklesu ekonomiky, jenž se přibližuje šokujícím 13,5 procentům prorokovaným na jaře, zdá se, že tvrdá realita mnohé zaskočila a nejsou na ni vůbec připraveni. Jen pro představu, jde o největší propad ekonomiky v historii samostatné České republiky a takový otřes nezaznamenalo hospodářství ani po pádu komunismu.
Naivní představa spousty lidí o tom, že po několika měsících covidových restrikcí a zmrazení globální i tuzemské ekonomiky se vše vrátí poté, co bude ukončena pandemie, do normálu, tak bere definitivně za své. Jisté je naopak jen to, že už nic nebude jako dřív.
Úplnému konci, neboť rezervy došly a není kam sáhnout, čelí celá řada odvětví, jako je restaurační byznys, turismus či kultura. To nebezpečně přibližuje nejen velkou vlnu krachu podniků, ale i značný růst nezaměstnanosti. Jeden z nejznámějších českých restauratérů Zdeněk Pohlreich již dal kolegům cennou radu, aby si uvědomili, že řízený konkurz a dobrovolné ukončení podnikání pro ně představuje možná lepší řešení než pomalé čekání na smrt, zakončené nekontrolovaným bankrotem.
Na této situaci zřejmě nezmění nic ani případné brzké ukončení restrikcí, vládnou ohlašované na tři týdny. Otevřený podnik bez zákazníků, z nichž spousta pracuje v odvětvích, jež rovněž finančně krvácejí, a začínají být též ve finanční tísni, na tom v jistém pohledu může být ještě hůř, než když úplně zavře. To potvrzují i zkušenosti některých restauratérů, kteří neuzavřeli podnik úplně, ale nechali v provozu výdejní okénko. Tržby jim spadly v lepším případě na 20 procent, někteří, kteří vydali tři sta obědů za den, jich teď vydají třeba patnáct.
Vývoj současné situace šéfkuchař Pohlreich, který má dar výstižné zkratky a pojmenování věcí pravými jmény, v televizi Prima glosoval slovy: „Tohle je normálně hospodská rvačka, kde už se nehraje podle žádných pravidel. Tvrdě každý sám za sebe. (…) Zformuloval bych to do přísloví: Kdo uteče, vyhraje.“
Zdá se, že uhodil hřebíček na hlavičku. To, co se nyní děje, není v tradičním slova smyslu krize, ale totální proměna struktury české ekonomiky, ve které nezůstane kámen na kameni. Ne nadarmo v uplynulých dnech prohlásil bývalý český prezident Václav Klaus, že vidí covid-19 jako nástroj na přeměnu české společnosti.
Z herce hrobníkem
Důležitější než cokoli jiného v této fázi bude, jak se k situaci každý jedinec postaví, jak se jí přizpůsobí a jak pružně zareaguje. Dokud měli lidé ještě peníze a mohli sáhnout do úspor, většina se rozhodla vyčkávat, až „nebezpečí“ pomine a vše se vrátí do normálu. Nyní je čas přemýšlet o tom, jak bude definován nový normál, protože se již nic nikam vracet nebude.
Možnou cestu naznačili někteří prozíraví jedinci, kteří na nic nečekali a nebáli se změn již během takzvané první jarní vlny. Například 69 procent kuchařů, kteří nemohli vařit, si našli práci ve skladu nebo v supermarketu, kde doplňovali zboží. Více než čtvrtina se již do gastronomie, kde stejně obrovská část podniků padne, už nevrátila, a když, tak jen na částečný úvazek.
Činili se ale i lidé z jiných oborů. Například herec Ondřej Vetchý se v České televizi svěřil s tím, že když se poprvé zavřela divadla, nechal se najmout jako dělník v lese. Právě tam totiž chyběli cizinci například z Ukrajiny, kteří na jaře odjeli domů, kvůli koronaviru se dosud nevrátili a není jisté, zda se vůbec ještě někdy či alespoň v dohledné době vrátí. Kdo dokáže ze dne na den přestoupit ze světel ramp Činoherního klubu k dřevorubcům, nemusí se bát dnů ani týdnů příštích. Pracovat umí a je připraven, lockdown nelockdown, nebo jak tomu teď moderně říkají. Někteří kolegové Ondřeje Vetchého též nelenili, a místo aby si ukrajovali z úspor, pokud tedy nějaké měli, šli pracovat třeba za kasu v supermarketu.
Dopředu myslí i Tomáš Novotný, který hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě či v Městských divadlech pražských. Výrazně jej postihlo již jarní zavření divadel, neboť přišel o velkou část příjmů, ale zároveň nemohl počítat s žádnou sociální pomocí, ani slavnou „pětadvacítkou“ pro OSVČ, ani následným prodloužením podpory na 500 korun denně, které by stačilo alespoň na pokrytí těch nejnutnějších výdajů. Působil totiž na půl úvazku ještě jako dramaturg ostravského muzikálového souboru. A tak se stal hrobníkem. „Mé příjmy se tak od března zredukovaly na zlomek původní částky. Na pomoc státu jsem neměl nárok,“ svěřil se České tiskové kanceláři herec, který se k nové profesi dostal tak trochu náhodou. Jeho koníčkem jsou totiž památky a na Nymbursku opravoval památkově chráněný historický objekt, v jehož blízkosti se nachází hřbitov. „To, že jsem nyní regulérní hrobník, je souhra náhod. Zajímalo mě to. Nyní se ale nebráním tomu tuto práci dělat.“ Profese je to rozhodně perspektivní… Zatím se jí sice neživí, ale poté, co úspěšně složil závěrečné zkoušky, je připraven ihned začít. A dodal: „Nejhorší pro mě bylo přeorientovat myšlení z herce na hrobníka. Nebyl problém se něco naučit. Problém byl zvyknout si na něco úplně jiného. Obě profese mají od sebe hodně daleko.“
Zvykat si na jiné pořádky a přemýšlet úplně jinak, než jsme byli zvyklí dosud, ale budeme chtě nechtě muset všichni. Karty už jsou zkrátka rozdány. Jestliže v první fázi bude alespoň v oborech, které míří nezadržitelně ke dnu, platit Pohlreichovo „kdo uteče, vyhraje“, v delším horizontu vyhraje ten, kdo se přizpůsobí a bude chtít pracovat. Jestli byl obchodník nebo manažer a zbyde na něj místo ve skladu nebo továrně? Pokud zareaguje rychle a předvídavě a včas opustí loď, která se potápí a nateklo do ní již příliš mnoho vody na to, než aby se dokázala udržet na hladině, bude na tom vždycky lépe než ti, kteří ještě nepochopili, v jaké situaci se naše země nachází, nebo budou tesknit po letech minulých, kdy nám bez větší námahy mohli létat pečení holubi až do huby.
Kdo nechtěl jen tak sedět doma nebo byl tlakem okolností již donucen, mohl se tak adaptovat na novou ekonomickou realitu mnohem rychleji než ti, kteří si udělali prázdniny, zušlechťovali své chaty a zahrádky a radovali se, že se mohou více věnovat rodině, nebo alespoň pracovat na takzvaném „home office“. Skoro tři čtvrtě milionu lidem hradil mzdy stát v programu Antivirus, a tak jsme prožili v tomto ohledu velmi poklidné jaro i léto. O to divočejší nás ale v tomto ohledu čeká podzim a přelom roku.
V říjnu totiž má podpora státu skončit, a i kdyby se lhůta o trochu prodloužila, vůbec nic to neřeší. Naopak, jen to oddaluje moment prozření. Nemluvě o tom, že končí i půlroční odklad splácení hypoték.
Státu již brzy na rozmařilé utrácení dojdou peníze, které mimochodem vybral na tento mejdan od občanů, když jim prodal dluhopisy v hodnotě půl miliardy korun. A kdo jiný by státu, který přichází o podstatnou část příjmů a rozhazuje jako v kasinu, asi tak ještě půjčil? Leda úplný blázen.
Nejsou lidi?
Přes všechny varovné signály, přes všechna prohlášení guvernéra České národní banky i mnoha střízlivých ekonomů, většinu lidí, kterým běžela výplata, aniž by chodili do práce, a kteří nešli dělat ani do lesa, ani za kasu, ani do skladu, ani na stavbu místo Ukrajinců, ani nikam jinam, vůbec nenapadlo, že by při dvojciferném propadu ekonomiky mohli přijít o zaměstnání. Ani že, slovy Pohlreichovými, vypukla hospodská rvačka, ve které bojuje každý sám za sebe, a že jde do tuhého.
Jinak by se nikdy nemohlo stát, že Linet, jedna z nejúspěšnějších českých firem, které se i v době covidové výrazně zvýšil odbyt, neboť vyrábí zdravotnická lůžka (na úvodním obrázku), nemohla sehnat lidi. „Všichni čeští zaměstnanci jsou drženi prostřednictvím programů na svých dosavadních pracovních místech – velmi často virtuálních. Ze země odjelo 200 až 300 tisíc zahraničních dělníků a nezaměstnanost zůstala téměř na stejné úrovni jako před krizí. My nejsme schopni žádné lidi sehnat,“ zoufal si na konci léta šéf společnosti Tomáš Kolář. (…)
Na co čekají lidé, kteří nehledají práci, i když jejich pracovní místa již fakticky neexistují? Kdo má nejlepší šance obstát v počínající hospodské rvačce a kdo bude tahat za kratší konec? Jak bude vypadat nové rozdělení společnosti? Kdo symbolizuje starý svět a kdo svět nový? A jaká budou pravidla nového světa? Celý článek si budete moci přečíst v listopadové Šifře. Předplatné si můžete objednat zde.