Když v 90. letech minulého století snili lidé svůj sen o „levném“ bydlení v domku za Prahou, netušili, že právě dělají jednu z chyb, kterou jednou dějiny označí jako fatální. Zaplatili spoustu peněz za příslib, že do tří let bude stát v Horoměřicích, Statenicích či Velkých Přílepech dům se zahradou, a místo toho si zadělali na dvacet let těžkostí, nejistoty a zničených nervů.
V horkém létě 2018 opět rozdmýchala veřejné emoce kauza, jež se line jako červená niť celou polistopadovou dobou, a ne a ne dojít konce. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z konce července vybuchlo jako bomba – málokdy se v zemi, která je zvyklá na leccos a jejíž občané si vypěstovali jistou otupělost vůči nespravedlnosti, bizarním aférám či nefunkčnosti státního aparátu, strhne taková mela.
Na základě rozsudku soudu musí šedesát rodin opustit své domovy. Šedesát rodin, které byly poškozeny krachem stavební firmy H-System – ta jejich dům nedokázala postavit a oni o své peníze přišli. A to přesto, že za dům zaplatili rovnou dvakrát. Když jej totiž nebyl schopen dostavit H-System, dokončili si jej s velkým úsilím sami. A teď mají ze svých dvakrát zaplacených domů odejít?
V první chvíli jsem měl jasno a stejně jako spousta dalších spoluobčanů jsem nadával jako špaček a trousil moudra o soudní zvůli a šílené nespravedlnosti. Na rozdíl od lidí, kteří se na internetu bez špetky soucitu do poškozených lidí strefovali, pohrdavě jim spílali do hlupáků, či jim to dokonce přáli, protože si za to prý mohou sami.
Po bitvě je každý generál, to víme. Občas se stane, že uděláme chybu, která nás mrzí víc než jiná, neboť ovlivní výrazným způsobem naše životy a z jejích následků se vzpamatováváme dlouhá léta. Ať už jde o nevyužití velké příležitosti či výhodné nabídky, velkou investici nebo nepodařený vztah, nebezpečí číhá všude. Když si vzpomenu, kolikrát jsem si jen říkal „jak jsem mohl být tak hloupý?“ nebo „jak to, že jsem to neviděl, vždyť to bylo jasné“, padne na mě splín. Nebylo to jednou, dvakrát, nebylo to dokonce ani třikrát. Jinak než z chyb se učit nedovedu – až když vidím, kam moje mizerné rozhodování vedlo, něco pochopím a snažím se tu samou chybu neopakovat a raději místo toho udělat jinou, kterou jsem ještě neudělal, abych se případně zase něco naučil a mohl jít dál. Nedovolil bych si proto soudit tak jednoduše, a už vůbec ne někoho, kdo se stal obětí podvodu, jenž ho uvrhl do neštěstí.
Přesto mě zaujaly naprosto odlišné pohledy na případ, který se mohl jevit povrchním okem jako zcela jasný. Oddělí-li totiž člověk od emocí fakta a podívá se na problém s odstupem, může být překvapen, jak se v odhadu mýlil, a že není nic tak jednoznačné, jak se může na první pohled jevit.
Letadlo letí
Jedná se o velmi dávnou a složitou záležitost, proto připomeňme jen velmi stručně, co se tehdy s domky za Prahou stalo (či nestalo). V roce 1993 se na trhu objevila společnost, která spustila masivní reklamní kampaň na levné bydlení – H-System.
Uslyšelo na ni 1200 lidí, kteří neváhali zaplatit dopředu v průměru milion korun. Jenže místo tisícovky domů se firmě podařilo postavit pouhých 34. Nemusel to být od začátku úmyslný podvod. Projekt vznikl už v roce 1992 a cenové kalkulace na výstavbu údajně nepočítaly s tím, že v polovině 90. let vzrostou výrazně ceny stavebního materiálu, a početně to přestane vycházet. U soudu zaznělo, že už v roce 1995 bylo jasné, že smlouvy podepsané s lidmi v roce 1993 nelze splnit, alespoň tedy za sjednaných podmínek. Reklamní kampaň byla v plném proudu a místo ukončení projektu či jednání s klienty o zvýšení cen se šéf H-Systemu Petr Smetka pokusil chybějící peníze „vydělat“ jinde. A tak prostředky z H-Systemu použil na pokus o rozjezd tzv. Třetího trhu s cennými papíry či start finanční loterie Naděje, která ale brzy zkrachovala. Zmizelo v ní 300 milionů korun, které pocházely z velké části z H-Systemu.
Co tedy udělali manažeři H-Systemu? Začali používat peníze od nových klientů, kterým měly být dodány domky v letech 1997 až 1998, na to, aby z nich zaplatili náklady na výstavbu domků klientů z první vlny, tedy z roku 1993. Tento systém je známý jako Ponziho schéma, klasické letadlo, které spočívá v tom, že se z peněz nových klientů hradí závazky, jež má společnost vůči starším klientům, z čehož vyplývá, že činnost může pokračovat jenom tak dlouho, dokud přichází dost nových lidí. V roce 1997 firma zkrachovala a její šéf Petr Smetka byl v roce 2004 odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 12 let. Zatímco on už je venku, pro jeho klienty, kteří přišli o miliardu korun, tento průšvih, který vedl až k letošnímu rozhodnutí o vystěhování, zdaleka neskončil.
Stane-li se někdo obětí podvodu a firma upadne do konkurzu, cílem konkurzního správce by mělo být prodat veškerý možný majetek za co nejvyšší cenu a výnos rozdělit mezi poškozené. Výsledek bývá tristní: ačkoli má být efektivita insolvenčních řízení v České republice podle údajů Světové banky 65 procent, Hospodářské noviny před třemi lety informovaly o tom, že je to nesmysl a ve skutečnosti je to podle studie Asociace malých a středních podniků a živnostníků pouhých 7 procent. Jinými slovy – pokud někdo vytuneluje firmu nebo se položí vlivem špatného hospodaření, klienti pravděpodobně uvidí velké H jako H-System.
O tom, zda je to způsobeno tím, že se v konkurzech prodává majetek úmyslně výrazně pod cenou, můžeme jen spekulovat. Ostatně část poškozených klientů H-Systemu podala na konkurzního správce Josefa Monsporta, bývalého komunistického prokurátora s dlouhými prsty, několik trestních oznámení – například za to, že „dokázal“ prodat pozemky o výměře 840 tisíc metrů čtverečních za 17 milionů korun, ovšem již za pár let koupil investor pouhou třetinu této plochy za 420 milionů. Podle soudu konkurzní správce nepochybil, ale kdo by věřil v zemi justiční, konkurzní, exekuční a jiné mafie soudu? Obzvlášť když zdravý rozum napovídá jinak…
Do majetku společnosti H-System spadala i vila v centru obce Lichoceves. Nový majitel ji i s přilehlým hektarovým pozemkem získal za 3,2 milionu, za dalších 500 tisíc přikoupil tři hektary sousední půdy a vilu i s pozemky o pár let později prodal za 41 milionů. Co na to říct?
Kdyby skončila celá tragédie v Horoměřicích a Velkých Přílepech „pouze“ tím, že na majetku H-Systemu, jenž se octl v konkurzu, vydělá někdo úplně jiný a poškození dostanou H jako H-System, pořád by to ještě nebyla ta nejhorší varianta. Žijeme přece v České republice, zemi, kde se ukradne vše, co nepřivážete. Lidi by sice přišli o peníze, rozloučili by se se snem o vlastním domečku a odstěhovali se třeba někam do nájmu, ale čas by všechny rány zhojil a možná by se naskytla příležitost později. Jenže právě tady nastala po krachu H-Systemu a podivném konkurzu tragédie číslo tři …
Proč bylo jasné, jak to všechno skončí, už minimálně v roce 2004? Kdo stojí za družstvem Svatopluk? Proč vehnalo klienty do předem prohraného boje? A proč se případ táhne čtvrt století?
