Nový koronavirus podle médií předznamenává téměř planetární zkázu. Je opravdu tak nebezpečný?
„Koronavirus má potenciál pandemie, tvrdí expert“, „Koronavirus se šíří po celém světě, nakaženo může být 100 000 lidí“, „Koronavirus sráží americké akcie“, „V Havířově se připravují na koronavirus“, „Virus není pod kontrolou, tvrdí lékař. Doufá, že nebudou miliony mrtvých“, „Češi vzali lékárny útokem kvůli koronaviru, vykoupili roušky“, „Smrtící koronavirus: záhadná nemoc se objevila před měsícem, svět má strach“, „Epidemie koronaviru se v Číně vymyká kontrole“, „Koronavirus se šíří dál, lék zatím není“, „Koronavirus v Česku? Podezření se zatím nepotvrdila“, „Koronavirus potvrdili v Bavorsku“… Už už jsem hledal na internetu obchod se skafandry, jaké jsem viděl u čínských zdravotníků, když jsem si vybavil podobnou událost, která se odehrála před jedenácti lety.
Je to jako déjà vu. „V Mexiku zabíjí prasečí chřipka, WHO bije na poplach“, „Smrtelná chřipka je i v USA“, „Chřipka už děsí celý svět“, „Chřipka sráží ropu i akcie“, „Chřipka se už nedá zastavit“, „ … Plzeňané se zajímají o prasečí chřipku“, „Zemře 7 milionů lidí“ a „Chřipka už je na hranicích“. Tyto novinové titulky od sebe na jaře roku 2009, stejně jako ty dnešní, nedělilo ani 48 hodin a manévry, které na naší planetě vypukly v souvislosti s „novým zabijákem“, připomínaly konec světa v některém z hollywoodských blockbusterů.
V době největší paniky zemřelo tenkrát na tuto „smrtící epidemii“ ze sedmi miliard obyvatel planety 52 lidí a jedinou evropskou obětí byl dlouhé týdny reportér Novy Jiří Dlabaja, který si z toho udělal legraci na sociálních sítích a přišel kvůli tomu o práci. Celkem sice nakonec kvůli komplikacím spojeným s onemocněním zemřelo během jednoho roku po celém světě kolem 14 000 lidí, bylo to ale dvaapůlkrát méně, než zvládne zabít obyčejná chřipka za rok jenom ve Spojených státech amerických.
V České republice měla choroba na svědomí podle oficiálních údajů celkem 102 obětí, přičemž na běžnou chřipku ročně skoná kolem 2500 spoluobčanů. Přesněji řečeno, lidé neumírají na tuto nemoc, která není ani zdaleka smrtelná – chřipka bývá spíše poslední kapkou pro jejich imunitu, oslabenou chronickými či jinými vážnějšími chorobami.
Podobně dopadla i chřipka ptačí, jejíž šíření ale neodnesli v roce 2003 lidé, nýbrž zvířata na farmách a statcích. Kvůli hrozící epidemii a údajnému riziku přenosu na člověka bylo v Německu, Holandsku a dalších zemích poraženo a utraceno přes 14 milionů zvířat. O tři roky později pak dorazil „smrtící“ virus i do Česka, kde zemřela jedna labuť. O lecčems vypovídá i fakt, že když se letos v lednu objevila ptačí chřipka v malochovu na Vysočině, kde uhynulo šest slepic a dalších šest utratili veterináři, nechalo to každého kromě nemocných zvířat a jejich majitelů zcela v klidu.
Jiné už to bylo s letošním druhým ohniskem ptačí chřipky, které bylo ohlášeno v době koronavirové paniky v polovině února. Dramatické titulky hlásily, že se muselo vybít 100 000 kusů nebohé drůbeže. Celé roky byl klid, a najednou se, čistě náhodou v době paniky kolem jiného viru, vrátí ptačí chřipka? Není to divné?
Ve tvaru sluníčka
Nyní svět ohrožuje koronavirus, který svůj název získal dle uspořádání povrchových struktur lipidového obalu ve tvaru sluneční koróny. Podle médií nový virus předznamenává téměř planetární zkázu. Opravdu je tak nebezpečný?
Ač to tak nevypadá a virus se jeví jako epidemiologická novinka, s koronavirem jsme měli tu čest, alespoň v médiích, již v roce 2002. Tenkrát měl ale o poznání hrozivější název – SARS neboli akutní respirační syndrom. Oba koronaviry, tehdejší i současný, mají i podobnou smrtnost. Na celém světě tehdy zemřelo v souvislosti s dýchacím onemocněním asi 774 lidí, méně než na jakýkoli běžný druh chřipky.
Nově medializovaná choroba si vyžádala v Číně, kde žije 1,4 miliardy lidí, v době, kdy jsem psal tyto řádky, zhruba stovku obětí ze 4000 nakažených koronavirem. Poté čísla poskočila na 20 000 nakažených a čtyři stovky mrtvých a v době uzávěrky březnové Šifry na tisícovku ze 75 000 nakažených. Tisícovka z jedné a půl miliardy… (Pozn.: Čísla se samozřejmě neustále mění a vyvíjejí, ale na principu to nic nemění.)
To, že vypukla opravdová smrtící epidemie zatím jen ve zprávách, ovšem ještě nemusí znamenat, že se není čeho bát. O tom, jestli chytneme nějaký zmutovaný virus a jestli se s ním následně vypořádáme, nebo skolí on nás, totiž rozhoduje celá řada faktorů – hlavně naše zdraví.
Když jsem před jedenácti lety jako reportér Lidových novin pátral po tom, jestli je prasečí chřipka opravdu nebezpečná, nebo jde o nafouknutou marketingovou bublinu, zašel jsem se na to poptat do virologické laboratoře Přírodovědecké fakulty na pražském Karlově náměstí. Zdejší studenti a pedagogové tehdy zrovna v místnosti, před níž označovala žlutá čára nebezpečné území, pracovali s jakýmsi myším virem. Bát se ho prý ale nemusím, sdělila mi vedoucí laboratoře, docentka Jitka Forstová, protože mám jejího lidského příbuzného stejně beztak v sobě. Probudí se zřídkakdy, ale za určitých okolností může vyvolat například selhání ledvin. „Prodělal jste v dětství plané neštovice? Tak jste koupil herpes virus, který už ve vás nadosmrti zůstane. Později se může projevit například v podobě pásového oparu,“ vyjmenovávala další a další lahůdky, kterých v sobě máme téměř neomezeně mnoho.
Dozvěděl jsem se u ní též zásadní věc, kterou jsem do té doby netušil – a sice že my jsme nechytili chřipku od prasete, ale ono od nás. Kromě lidské chřipky může prase chytit ještě ptačí a zmixovat je obě se svými viry tak, aby vznikl nový virus. Ne každý druh je ale schopen infikovat jiný druh. Prase to s lidmi dokáže, protože je s nimi biologicky velmi blízké.
Kvůli tomu, že viry nezahálejí, jsou vždy o kus napřed. Maskují se, vyvíjejí a mutují proto, aby byly životaschopné a překonávaly „mezidruhové bariéry“. Zatímco virus ptačí chřipky, kvůli níž na začátku tisíciletí téměř končil svět, se neuměl šířit z člověka na člověka (ten, kdo se nakazil, musel být v těsném kontaktu s kachnami a virus vdechovat), byl poměrně agresivní, virus prasečí chřipky byl o poznání mírnější, ale zase se snadno šířil z člověka na člověka. Prostě normální chřipka.
Virus je obecně vzato genetická informace v bílkovinném kabátu, která není schopna existovat bez hostitele, tedy zvířete nebo člověka. Poté, co jej vdechneme, se okamžitě snaží přichytit svým žlábkem či chapadlem na povrch buňky. Pokud se mu to povede, buňka ho přijme dovnitř. V ní se virus pomnoží a s pomocí naší buňky se virové potomstvo z buňky uvolní a může se rychle šířit do dalších buněk. Jakmile nakažený člověk kýchne virus do prostoru, vdechne ho další člověk. Šíření se zastaví se až ve chvíli, kdy je mrtvá, nemocná nebo imunní celá populace. To už mají všichni vybudované protilátky, které zabrání chapadlu přichytit se na buňku. Kdyby viry chřipky neustále nemutovaly, po pár letech by přestala nemoc existovat.
Podstatou viru je ale snaha přizpůsobit se a najít způsob, jak se opět uchytit. A tak mění svoje chapadla, mutuje a neustále se zdokonaluje. Je to věčný boj.
Za to, že se v něm ještě docela držíme, můžeme poděkovat mýdlu, některým typům léků a očkování – třeba tomu proti černým neštovicím. Ty lidstvo ohrožovaly ještě v 50. letech 20. století, než se nemoc – která jen během 20. století zabila půl miliardy lidí; o dřívějším vyhubení 90 % indiánů v Americe, kteří nechovali na rozdíl od Evropanů domácí zvířata a neměli protilátky, nemluvě – podařilo vymýtit.
Z velké části to bylo díky práci českého epidemiologa Karla Rašky, který šéfoval divizi Světové zdravotnické organizace (WHO) pro boj s infekčními chorobami a vymyslel takzvaný program surveillance neboli dohledu. Ten spočíval v tom, že jakmile se od té doby kdekoli ve světě vyskytne nová infekční nemoc, vyrazí namísto speciální komando WHO a snaží se původce nákazy identifikovat a izolovat, a tím zamezit jeho šíření.
Ovšem i když máme dnes obecně lepší hygienu a vyspělejší medicínu, velkému riziku nákazy přispívá například cestování. Pokud se ve středověku objevil dejme tomu ve Francii mor, bohatí vzali nohy na ramena a chudé zavřeli ve městě. Za nějaký čas se odklidily mrtvoly a žilo se do další epidemie. Dnes si ale sedneme do letadla, jehož klimatizace funguje jako jakýsi virový mixér, a jsme schopni jej brzy rozšířit po celé planetě. Teoreticky tak je možné, že pokud zmutuje nějaký nebezpečný vir, na který nebude mít světová populace protilátky, mohou její řady prořídnout, tak jako při pandemii španělské chřipky v letech 1918 až 1920, kdy zemřelo mezi 50 a 100 000 000 lidí.
Psí kašel
Po většinu času od doby, kdy se oddělili předkové moderních lidí a dnešních lidoopů, se lidé na Zemi živili výlučně lovem divokých zvířat a sběrem rostlin. V průběhu posledních 11 tisíc let ale svůj způsob života změnili tím, že začali chovat domácí zvířata. A tím si zavařili.
Dokud žili v tlupách a lovili a sbírali, postupně si lidé na nemoci zvykli. Změna přišla až s rozvojem velkých populací – zvířecích i lidských. Jakmile propukly epidemie u sociálních zvířat, jako jsou krávy, bylo otázkou času, kdy se přenesou na lidi. Například dobytčí mor zmutoval ve spalničky. Z krav se přenesly i tuberkulóza a neštovice, z kachen chřipka a ze psů černý kašel. Zvířata jsou pro viry a bakterie ráj, neboť se v jejich prostředí nerušeně vyvíjejí bez pozornosti člověka. A třeba podmínky ve velkochovech jsou pro zrod virových bojovníků ideální.
Vůbec to tedy neznamená, že je ze SARSu, koronaviru nebo prasečí chřipky třeba dělat něco neobvyklého. Každý chřipkový virus, zjednodušeně řečeno, totiž pochází od nějakého zvířete – a tak musí být prasečí, ptačí nebo třeba netopýří. Tato přízviska, případně jiné efektně a apokalypticky či jinak interesantně znějící názvy, jsou především skvělým marketingovým tahem.
Proč mají podobné epidemie rádi především někteří obchodníci a farmaceutické firmy? Jak se vyhlašuje pandemie a co to obnáší? Odkud virus fouká? Další článek na toto téma si můžete přečíst stejně jako tento v časopisu Šifra č. 3/2020, a to v tištěné či digitální formě. Předplatné objednávejte zde.
