V uplynulém týdnu mě nejvíce zaujal brněnský podnikatel Václav Muchna. Majitel technologické společnosti Y Soft, která patří k předním dodavatelům kancelářských programů na světě, totiž udělal ve své firmě revoluční změnu – v oddělení vývoje se 120 zaměstnanci zrušil všechny manažerské a šéfovské posty.
K tomuto netradičnímu kroku dospěl ve chvíli, kdy zjistil, že ačkoli se firma rozrůstá o další a další pracovníky, paradoxně klesá pracovní produktivita. Hlavní důvod je ten, že ve vývojářském oddělení zpracovává běžně jednotlivé části projektu více pracovních týmů, a spousta času se promrhá tím, že se neustále na něco nebo někoho čeká. Vše tedy závisí na perfektní organizaci, komunikaci či zodpovědnosti jednotlivých aktérů.
Tento jev není v korporacích ničím až tak neobvyklým. V určitých momentech se pak o práci sice hodně mluví, ale forma (neustálé porady, mítinky a brainstormingy) vítězí nad obsahem (samotná práce). To vše je umocněno tím, že bývá v početné firmě velké množství energie vyplýtváno v bojích o moc a posty a také na intriky, které k moci a postům vedou.
Tomu, aby se někdo dostal na šéfovské místo a pak na něm vydržel, musí často věnovat více času než samotnému přemýšlení nad tím, jak zdokonalovat produkty či služby, které podnik nabízí. Dobrému výsledku často též brání rivalita jednotlivých šéfů a poměřování, kdo má většího pindíka.
Václav Muchna, který svůj příběh vyprávěl portálu SeznamZprávy.cz, si s nedobrou produktivitou ve firmě dlouho nevěděl rady, ale nakonec se inspiroval ve Spojených státech amerických, kde softwarové firmy fungují trochu jinak. Připravil na české poměry revoluční změnu a ke konci loňského roku oznámil zaměstnancům, že se přesně za půl roku najede na nový systém.
Největším šokem v pozitivním smyslu slova byl pětinásobný růst produktivity firmy a uraženost „sesazených“ manažerů, kteří do jednoho firmu opustili. Ne snad proto, že by pro ně nebylo místo; naopak, byly jim nabídnuty důležité vývojářské, například programátorské posty, kde se místo funkcionaření mohli věnovat zdokonalování samotných výrobků a práce pro klienty, ale proto, že se urazili, že už nemohou být šéfové. A tak místo nich majitel nabral další programátory, kteří se nestarají o post, ale o práci, nechal si jenom lidi, kteří chtějí pracovat, zodpovědnost za výsledky rozdělil mezi řadové zaměstnance, a poradil si i bez šéfů.
Málo muziky
Přístup a příběh Václava Muchny je zajímavý v mnoha věcech. Docílil například toho, že na každého je teď lépe vidět, co dělá, nebo nedělá, lidé se musejí víc snažit, aby nebrzdili ostatní, nikdo nikoho nebuzeruje, ale také se není za koho schovat. Každý zkrátka nese zodpovědnost za výsledky své práce víc, než když pouze plní příkazy. Šikovný člověk se tak, pokud jej práce baví, může lépe realizovat.
I když úspěch této strategie může svádět k tomu, že běžní zaměstnanci pracují lépe a manažeři jsou zbyteční, to, že panu Muchnovi tento netradiční přístup zafungoval, však ještě neznamená, že by musel fungovat i univerzálně. Může, ale nemusí. Brněnský ajťák svoji firmu budoval dosti originálním způsobem – od nuly. Už dvacet let tak roste jen do té míry, do jaké je úspěšný a daří se mu vydělávat. Nevyužil k tomu ani žádné velkolepé úvěry, ani vstup na burzu, a do firmy nevstoupil ani žádný strategický investor. Velikost tak nikdy nepřerostla schopnosti, a kvantita nevítězí nad kvalitou.
K úspěchu ale možná přispělo i to, že spousta programátorů je schopna pracovat samostatně a na vlastní triko lépe než běžní kancelářští zaměstnanci. Bývají též více orientováni na výsledek, který je v tomto oboru poměrně snadno měřitelný – funguje, nefunguje. Pokud tedy majitel budoval a dobře vedl firmu dvacet let, a podařilo se mu nashromáždit „materiál“, se kterým se dá pracovat, mohl mu zafungovat i novátorský sociální experiment. Třeba to časem inspiruje i ostatní.
Reakce uražených manažerů v Muchnově firmě zároveň dobře poukázala na typický přístup k práci v naší zemi, který zatím není na rozdíl od covidu-19 vůbec pozitivní. Většině lidí totiž nejde o výsledky, o zlepšování toho, co vyrábějí, ani o kvalitu produktů a spokojenost klientů, ale o svoji prezentaci, společenské postavení a peníze. Všichni by neustále chtěli víc, málokdo ale přemýšlí o tom, jestli si své peníze vůbec zaslouží a jestli jsou společnosti, ať už té, která je zaměstnává, tak zákazníkům, kterým mají sloužit, vůbec nějak užiteční.
To ale neplatí jen pro řadové zaměstnance a manažery, ale i podnikatele. Jedni chtějí dostávat peníze za to, že se vůbec uráčí chodit do práce, druzí zase často nevědí, co si za své zboží říct, a tak kvalita zboží obvykle krutě neodpovídá ceně. Právě to je obecně největším nešvarem (nejen) české ekonomiky – hodně peněz za málo muziky.
Současná koronavirová krize docela dobře odhaluje myšlení a socialistické móresy části zaměstnanců. Postupně se tak začíná oddělovat zrno od plev neboli lidé, kteří chtějí něco dělat, od těch, kteří jen chtějí chodit do práce, brát peníze za docházku a dělat potíže. Upřímně řečeno, vůbec přece nezáleží na tom, jestli zaměstnanec pracuje v kanceláři, nebo z domova, jestli tráví prací osm hodin, nebo dvanáct – jediné, co se počítá, je, jak k práci přistupuje a jaký je její výsledek. Někdo udělá za pár hodin víc práce než jiný, který na židli vysedí ďolík. Záleží totiž na efektivitě a přístupu.
Trest, nebo odměna?
S tím, co se podařilo v brněnské firmě, ostře kontrastuje jiný článek, který se objevil shodou okolností taktéž na portálu Seznam Zprávy. Píše se v něm o tom, že se mnoha zaměstnancům přestává líbit práce z domova a dožadují se návratu na pracoviště. To by samo o sobě mohlo být vnímáno spíše jako pozitivní signál. Optimista by v tom mohl dokonce vidět známku pracovitosti. Jaký pak špatný přístup, když se sami hlásí o návrat do práce?
Na tento nový fenomén se můžeme podívat z více úhlů. Pracovat z domova skutečně není jednoduché, obzvlášť máte-li rodinu. Pokud jsou doma všichni z rodiny, což je v době koronaviru obvyklé, je těžké najít na práci potřebný klid. Pořád po vás někdo něco chce, děti vyrušují, protože chtějí, aby se jim rodiče věnovali, a člověk je od činnosti neustále něčím vytrhován. Nemluvě o tom, že vyučování dětí probíhalo přes internet, a ne každá rodina má pro všechny členy počítač nebo vhodné pracovní místo. Zvláště mladí lidé pak nebydlí vždy sami a jejich životní a pracovní podmínky jsou velice stísněné. Zvlášť těžké to pak mají ti zaměstnanci, kteří musejí například prodávat a hodně telefonovat a jejich odměna je závislá na počtu prodaných kusů. Je to někdy o nervy, zvlášť když je třeba ještě například vařit.
Někomu, kdo si může najít nějaký klidný koutek, může naopak vyhovovat, že neztratí tolik času cestováním do práce, a ušetřený čas může věnovat rodině či sám sobě. Práce se dá také lépe zorganizovat, a pokud bude pracovník rychlý a výkonný, zbude mu více volného času, může se jít třeba v klidu projít a práci si rozdělit. Klade to však větší nároky na disciplínu, a kdo na to není zvyklý, může mu to činit nemalé problémy.
Každý člověk je jiný, a až potud se dá touha vrátit se do práce samozřejmě pochopit. Již méně pochopitelná je ale reakce nespokojených zaměstnanců na situaci, ve které se octli. Podle Seznam Zprávy se množí situace, kdy se zaměstnanci dožadují návratu do práce právní cestou. Kdyby nám někdo před rokem řekl, že se budou lidé chtít soudit kvůli tomu, že je nechal zaměstnavatel pracovat z domova, asi bychom si ťukali na čelo. Jenže přesně to se teď děje. To, co bylo dříve odměnou, nyní mnozí vnímají jako trest.
Oslovení advokáti přiznávají, že řeší desítky takových to případů. V situaci, jaká panuje v ekonomice, jde myšlenkové pochody takového zaměstnance pochopit jen velmi obtížně. Vláda zavřela téměř celou ekonomiku a zaměstnavatele vyzvala k tomu, aby zavedli home office ve všech případech, kdy je to jen trochu možné. Udělala to však velmi šalamounsky – nenařídila ji přímo, ale zodpovědnost přenesla na zaměstnavatele, kterým nařídila, aby to nařídili. Problém je ale v tom, že ti to podle zákoníku práce nemohou udělat jednostranně tak, aniž by s tím zaměstnanec souhlasil. Práce z domova totiž může být zavedena pouze dohodou zúčastněných stran. Čistě teoreticky tedy může zaměstnanec, který dá svoji firmu k soudu za to, že ho nechce pustit do práce, spor vyhrát! A to přesto, že je k tomuto porušení zákoníku práce zaměstnavatel nucen vládou.
Jedna věc je to, že jsou fakticky nespokojení zaměstnanci v právu, a druhá věc, pokud se této výhody opravdu rozhodnou využít. Zaměstnavateli, který se již více než 8 měsíců snaží tuto výjimečnou situaci způsobenou opatřeními proti koronaviru přežít, a zatím se snažil nepropouštět, takoví lidé velmi usnadňují rozhodování. Pokud by viděl, že se jeho lidi snaží a váží si toho, že zatím neskončili na dlažbě, i když je velice složitá ekonomická situace, jeho rozhodování by to velice komplikovalo. Pokud ale někdo udělá něco takového, dává tím jasný signál, že mu na osudu firmy, pro kterou pracuje, vůbec nezáleží, a tím, že má čas se soudit, místo aby pracoval, si v podstatě sám podepsal výpověď. Jiná rozumná cesta než najít způsob, jak se takových lidí urychleně zbavit, nejlépe s co nejmenšími náklady, neexistuje. Člověk s takovou mentalitou nikdy stejně pořádně pracovat nebude a není ho vůbec žádná škoda.
Stejně bizarní je i další skupina zaměstnanců se socialistickým myšlením, kteří se nestarají o práci a zákazníky, ale jen o peníze a svá práva. Stále více pracovníků totiž vyhledává právníky kvůli tomu, aby přiměli jejich zaměstnavatele k placení zvýšených nákladů na home office. Ač to zní neuvěřitelně, žádají firmu, pro kterou pracují, aby jim platila zvýšené účty za elektřinu či teplo, případně složenku za rychlejší připojení na internet.
I tady stojí zákon částečně na straně nemakačenků, neboť podle zákoníku práce by měla být závislá práce vykonávána na náklady a odpovědnost zaměstnavatele. Zaměstnanec pouze musí prokázat, o jakou částku se mu zvýšily náklady oproti době před pandemií. Například doloží rozdíl mezi cenou vyššího internetového připojení, které si musel kvůli práci z domova pořídit, nebo rozdíl mezi původní a současnou sumou za topení. Někteří „pracovníci“ by si prý také přáli koupit židli, protože tu stávající při práci proseděli.
Samo se to nezaplatí
Kamarád, který asi před deseti lety zakládal firmu na prodej reklamních předmětů, si jednou stěžoval, jak neuvěřitelně zaměstnanci plýtvají věcmi, u kterých se domnívají, že jsou zdarma. Ať už jde o čaj či saponát v kuchyňce nebo toaletní papír na záchodě. „Oni si normálně myslí, že se to kupuje samo. Vůbec jim nedochází, že to jsou moje peníze. Nejde o to, že bych to nekoupil, ale oni si toho vůbec neváží a všechno považují za samozřejmost,“ stěžoval si. Tehdy jsem pracoval ve velkém vydavatelství a musel jsem mu přiznat, že jsem tak jako zaměstnanec také neuvažoval a vůbec by mě nenapadlo nad tím přemýšlet.
Znám dokonce borce, který pracuje v autoservisu. Je to takový kolenovrt a šetřílek, že si do práce chodí prát a sušit ponožky, a když jede z práce, načepuje si do kanystrů pitnou vodu, aby doma „neplýtval“.
V létě o takových koumácích informoval i server iDnes.cz. Přinesl například příběh dvaačtyřicetileté Evy, která si všimla, že jim doma kvůli home office a zavřeným školám stoupl odběr elektřiny. Obě děti mají notebooky, ona stolní počítač, neustále bylo puštěné rádio nebo televize a každý den se vařilo. Prý by se jí líbilo, kdyby drobným měsíčním obnosem přispěla na provoz v domácnosti i účetní firma, ve které pracuje. „Na jednu stranu ušetřím čas – asi dvě hodiny denně za dojíždění – a taky kolem tisícovky za jízdné. Na druhou stranu doma mám puštěnou klimatizaci, vařím oběd, kávu, chodím na toaletu, když je zataženo, svítím… Všechno něco stojí,“ argumentuje.
O jak horentní sumy se však jedná? „Vlastní spotřeba energií pro práci z domova není tak finančně náročná, jak by si mnozí mohli představovat,“ sdělil v témže článku Jan Sýkora z energetické společnosti Moravské naftové doly. „Dala by se přirovnat k nákladům, které nás může stát cesta do práce, pokud používáme městskou dopravu a lístek nás stojí řekněme 25 korun.“ Neměl by zaměstnavatel kupovat ještěoblečení a jídlo? Někteří lidé jsou fakt neuvěřitelní. S ušetřeným časem i náklady na cestování do zaměstnání (až na výjimky, které mají práci v docházkové vzdálenosti) se náklady na home office přece vůbec nedají srovnávat.
Když spotřebu při home office v Praze a Ostravě počítala společnost Bohemia Energy, vyšlo jí to podobně. S tím, že nejvyšší položky jsou za topení a vaření oběda. Jen pro zajímavost – za nabíječku na telefon zaplatíme 5,49 koruny a za energii pro Wi-Fi připojení 17,84 koruny. Za celý rok.
Pokud by za mnou někdo přišel s tím, že mu mám platit elektřinu za to, že dělá v pohodlí domova něco, za co pak dostane adekvátní odměnu, řekl bych mu: „Nelíbí se ti home office? Tak to mě mrzí, ale už na něm zůstaň a dělej si, co chceš. Nicméně odteď pěkně bez platu.“ Nic jiného než nekompromisní vyhazov si takový člověk nezaslouží.