Znáte ten pocit nečekané radosti? Většinou je to v životě přesně naopak. Buď něco očekáváte a těšíte se, ale pak to nevyjde a jste zklamaní, smutní a naštvaní, nebo něco očekáváte a těšíte se na to, a i když je to přesně takové, jaké to být mělo, moc vás to nenadchne, protože jste to přece čekali.
Když mi bylo dvanáct, přál jsem si k Vánocům herní konzoli Super Nintendo. Dárků přibývalo, ale tři krabice před koncem bylo zkrátka načase si přiznat, že to zřejmě bylo až příliš smělé přání. Dostal jsem brankářskou hokejku, knížky, cédéčko i kopací míč s emblémem Bayernu Mnichov, takže ke smutku ani zklamání nebyl žádný důvod, ale lidská povaha je zkrátka taková. Poslední krabici už jsem ani neprožíval a snažil se smířit s realitou, a tak jsem rozbaloval již jen z povinnosti. Jelikož jsem ale netušil, jaké může mít zabalená konzole rozměry, moje následné nadšení bylo nepopsatelné.
Vzpomněl jsem si na ten pocit znovu letos, když jsem čtrnáct dní před Štědrým dnem vyrazil na vánoční koncert do „tabákovky“, jak se v Kutné Hoře lidově říká továrně na výrobu cigaret Philip Morris ČR a. s. Když máma mojí ženy, lidově řečeno tchyně, jejíž rodina zde po generace žije, vyrukovala s tím, že už asi nebudou lístky, netruchlil jsem. No bóže, tak neuslyšíme koledy. Nakonec jich vytelefonovala čtrnáct, takže s sebou vzala i kolegyně z místního Domova pro seniory Barbora, kde pracuje. Ten den se venku ženili všichni čerti, ale lístky byly, a tak ještě nabrat její kamarádku Jarušku a může se vyrazit.
V Kutné Hoře se nacházejí hned dvě z celkových čtyř katedrál v republice, z velké části proto, že se zde těžilo stříbro. A jak je známo, vše zajímavé se točí výhradně kolem peněz. I víra… Jsem poněkud překvapen, když mě místní vedou skrze dřevěnou bránu těsně podél katedrály Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, vůbec první stavby katedrálového typu na území Čech a Moravy z přelomu 13. a 14. století. Původní stavba se bohužel nedochovala, neboť ji vyplenili a vypálili rozdivočení husité. Nynější podoba klášterního kostela, kterou má na svědomí geniální architekt Santini, je však též impozantní.
Že by nějaká zkratka? Nikoli, koncert se koná v přilehlé budově. Trvá mi asi deset minut, než je moje namrzlá hlava schopna pochopit, že nádherný sál, vyzdobený bohatými freskami a obrovským Ježíšem na kříži, býval kdysi konventem kláštera plného cisterciáckých mnichů a teď je, podržte se, sídlem vedení české pobočky korporace Philip Morris International, největšího soukromého výrobce a prodejce tabákových výrobků na světě (větší je co do objemu produkce i tržeb čínská státní společnost China National Tobacco Corporation). To nevymyslíte. Když totiž v roce 1784 císař Josef II. klášter kvůli velkým dluhům zrušil, stalo se z něj nejprve skladiště mouky a v roce 1812 zde byla zřízena tabáková továrna, dodnes nejdůležitější podnik široko daleko, který zaměstnává snad půlku Kutné Hory a okolí.
Večer plný překvapení právě začíná. Letošní koncert společně s podnikem Philip Morris ČR a.s. uspořádal rodinný Nadační fond Mikuláše Daczického z Heslova. Mikuláš Dačický byl syn kutnohorského rychtáře a podnikatele a po otci, jenž vlastnil i podíl ve stříbrném dole, zdědil značné jmění. Celý život se jej poctivě snažil rozfofrovat – většinu času prý trávil po krčmách a vedl tak bouřlivý život, že si na něj konzervativní měšťané neustále stěžovali. Noční klid rušil do konce i v base, kam se dostal za zabití při hospodské rvačce. Inu, bohém.
I přesto si ale našel čas na sepsání grandiózních pamětí, kdy de facto navázal na rodovou měšťanskou kroniku, kterou začal psát jeho pradědeček. Dačického vypravěčský a básnický talent byl tak pronikavý a kronikářská práce tak přesná, že ho – na rozdíl od přízemních měšťanů, jimž svými opileckými eskapadámi rušil klidný spánek – odborníci považují za velkého renesančního historika, umělce a českého vlastence.
To už ale na pódium ladným krokem kráčejí Tři grácie, jak byl nazván i celý koncert, v řecké mytologii bohyně půvabu a krásy. V elegantních modelech známého pražského svatebního salonu Adina se ukrývají sopranistky Markéta Fassati, Vanda Šípová a Karolína Žmolíková. Jedna árie střídá druhou, od Měsíčku na nebi hlubokém a Tercetu lesních žínek z Rusalky přes duet Sull’aria z Mozartovy Figarovy svatby a árii Markétky u opery Faust po Brindisi ze slavné Verdiho La Traviaty, již s oblibou pěl třeba Luciano Pavarotti. Při ní hraje na zdi krásná stínohra, neplánovaný vedlejší efekt osvětlení klášterně-tabákových prostor, a po čtvrthodině je mi jasné, že se zde rodí něco výjimečného. Atmosféra vtahuje publikum natolik, že je patrné zaujetí i na lidech, kteří vyrazili na koncert jen proto, že manželky, přítelkyně, maminky či tchyně sehnaly lístky, a čekali možná tak sadu českých koled. Ty na konci taky přijdou, ale árie v podání Tří grácií vystřelily vánoční koncert do úplně jiné ligy. Slyšel jsem naživo zpívat v Praze světové operní superhvězdy Annu Netrebko i Rolanda Villazóna a tahle akce se atmosférou a nabídnutým zážitkem může řadit po jejich bok. O to víc, že byl tak nečekaný. Pochopil to i pán v řadě přede mnou, který dění na pódiu zhodnotil slovy: „Aspoň se tady konečně taky něco děje.“
Zpívající sestry
Jsem tak překvapený z toho, co vidím a slyším, že nemám ani propisku, ani diktafon. Ten je naštěstí v mobilu, a tak se o přestávce vplížím do šatny operních pěvkyň, abych se dozvěděl víc. Dámy se sice znají, ale i když vypadají „sehraně“, zpívají spolu poprvé. „Zpívala jsem leckde, asi nejneobvyklejší místo bylo v Prachovských skalách. To bylo nádherné a krásně se to tam neslo, bylo to v takové úzké uličce. Člověk je zvyklý na různé sály, ale tento klášterní reflektář je velice specifický i tím, že je sál velmi dlouhý,“ říká Karolína Žmolíková, která tu na rozdíl od svých dvou kolegyň poprvé nezpívá; loni zde absolvovala koncert s klavírem a trubkou. „Když jsem sem přišla poprvé, říkala jsem si, že to nemůžu ani uzpívat, ale akustika je tu krásná,“ vysvětluje dcera známého televizního a rozhlasového moderátora Václava Žmolíka, která je sólistkou Moravskoslezského divadla v Ostravě, s tím, že operní pěvkyně na rozdíl od populární hudby nepoužívají mikrofony.
Markéta Fassati – než se provdala za bývalého tenistu a nyní kouče tenisových hvězd Martina Fassatiho, vnuka slavného generála, jenž se účastnil obou světových válek – se za svobodna jmenovala Mátlová, což značí jediné: je členkou obrovské hudební rodiny. Dcera známého dirigenta, sbormistra a profesora Lubomíra Mátla a pěvkyně Jiřiny Mátlové má pět sester a všechny zpívají nebo na něco hrají. Kromě Markéty je známá hlavně muzikálová a operní pěvkyně Tereza, partnerka známého producenta Františka Janečka.
Markéta je z prostor „tabákového“ kláštera též nadšená. „Ráda vystupuji na místech, která jsou neobvyklá. Většina z nich je ale v zahraničí. Ráda se vracím třeba do Číny, kde jsem působila pět let,“ říká křehká blondýna. „Naše kultura je pro ně nová, nemají tam barokní sály, ale moderní architekturu. Stejné je to i třeba v Kuvajtu, kde jsem před rokem otevírala nový hypermoderní koncertní sál. Mám hodně projetý též Katar, Dubaj a celý Blízký a Dálný východ. Vždycky se snažím lidem přinést co nejvíc emocí, protože v každém státě, nebo dokonce v každém publiku rezonuje něco jiného. Třeba Číňani vyrostli v jiné kultuře. Představte si, že by vám bylo 20 a v životě byste neslyšel o Mozartovi. To vaše vnímání světa by zkrátka bylo úplně jiné. Mladí Asiati, kteří jsou na telefonu a iPadech, už to mají trochu jinak, ale pořád to jsou jiné světy. Pro ně je Pražský hrad nebo svatá Barbora sci-fi. Nám to přijde krásné, avšak samozřejmé. Je to ale obrovský dar, že tu v naší pozemské šíři máme tolik kultury na každém rohu, a je třeba si to uvědomit a připomínat.“
V jednom momentě, před árií Glitter and Be Gay z operety Candide Leonarda Bernsteina, sestoupí Markéta z pódia mezi diváky. „Jsem blondýna, moje role je Kunigunda a každý večer si kladu otázku, jestli jsou důležitější diamanty, nebo moje duše,“ rozesměje celý sál a následně na posluchače v prvních řadách z metrové vzdálenosti spustí svůj čistý soprán. Ptám se jí, zda jsou pro operu či konkrétně pro ni takové humorné vložky běžné. „Ano, tak by to mělo být. To odráží můj přístup a charakter. Mám ráda, když je to uvolněné, spojené s herectvím a různými emocemi. Když to má být ale dojemné, tak to musí být dojemné. Pokud je však prostor, odlehčím to, protože potřebujeme humor a lehkost. I v opeře.“
I díky tomu na její vystoupení chodí stále víc mladých, z čehož má velkou radost. „To, že je moje publikum stále mladší, je pro mě dobrá a důležitá zpráva, protože vím, že je to pro ně dobře vstřebatelné a pochopitelné,“ usmívá se Markéta, která pořádá i vlastní mezinárodní Fassati Art Festival, jenž v sobě spojuje hudbu, výtvarné umění, design i gurmánské zážitky.
Podobně nastavené to má i třetí z grácií, sopranistka Vanda Šípová. Pokud si někdo myslí, že je opera nudnou selankou pro snoby či seniory, pak by si měl zajít na některé z jejích představení. Kromě tradičních rolí Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně, Gildy v Rigolettu nebo Ofelie v Hamletovi ráda mixuje i jiné žánry; účinkuje v muzikálu Fantom opery či v Bernsteinově hudebně-divadelní Mši, ale i v činoherních inscenacích. Jakmile jsem zjistil, že vystupuje v Národním divadle v nové opeře Sternenhoch, která navazuje na deset let staré legendární představení Davida Jařaba v divadle Komedie, ještě v prosinci jsem na něj vyrazil.
Ač mezi svátky, nová scéna Národního divadla byla zcela vyprodaná. A plná mladých lidí. Vanda se tu z něžné vánoční kutnohorské grácie proměnila v démonickou Helgu. Taková trochu morbidnější manželská krize, řeklo by se. „Tajemné moci omámily mojí duši a vůli moji spoutaly,“ zpívá nevěsta zdegenerovaného a bohatého německého knížete Sternenhocha, kterého ztvárnil ukrajinský tenorista Sergej Kostov, toho času v angažmá libereckého Divadla F. X. Šaldy. Knížeti se Helga hnusí, ale něco temného ho k ní táhne, a tak si ji i přes tchánovo varování bere za ženu. Mrtvolně bledá Helga je stejně děsivá jako on, ale během těhotenství se mění – fyzicky zkrásní. Avšak její temné stránky se stále prohlubují.
Tenhle rozpor mezi půvabem a hnusem se táhne celým představením, které je, doslova a do písmene, strašně krásné. Oba manžele ve výsledku spojuje nejvíc to, že jeden druhého nenávidí a propadají se do temnot duševní trýzně. Helga nakonec zabije syna Helmuta, Sternenhoch zabije Helgu a pak mu z toho hrábne a umře, za poněkud nechutných okolností, taky.
Fantastické hororové kulisy, originální hudba, stylové kostýmy a vynikající pěvecké a v případě Vandy i napůl akrobatické výkony, kdy její Helga například visí za nohu na řetězu, udělaly z tohoto díla událost sezony, která zároveň ukazuje cestu, kudy by se moderní opera mohla ubírat. Srozumitelná, živá a zábavná, nikoli zkostnatělá, starodávná a povrchně elitářská.
Chytřeji, ne tvrději
Za nápad uspořádat vánoční koncert v tomto duchu by si někdo v Kutné Hoře zasloužil medaili. Tři grácie nadchly i novou ředitelku místní továrny Philip Morris ČR a.s. Zarinu Maizel, která je ve funkci dva měsíce a v Česku se teprve rozkoukává; „převelena“ sem byla z petrohradské pobočky. Drobná Ruska hrála v dětství dlouho na piano a na kytaru, a tak to dokáže náležitě ocenit. „Tenhle úžasný koncert mě ohromil, bylo to nádherné. Jsem velký fanda takovýchto akcí.“ Paní ředitelka, která hudbu miluje, ze všeho nejvíc pak svého krajana Sergeje Rachmaninova, jehož považuje za největšího koncertního pianistu v dějinách, si mimořádný význam takového koncertu dobře uvědomuje. „Děláme to nejen pro naše zaměstnance, ale i pro místní občany. Tenhle typ akcí lidi spojuje a dělá nás lepšími. Ráda bych s podobnými akcemi pokračovala.“ Možná i proto je Philip Morris ČR a. s. hodnocen pravidelně jako špičkový zaměstnavatel prestižním mezinárodním certifikátem Top Employer, což znamená, že poskytuje skvělé pracovní podmínky.
Jasně, vyrábí cigarety, které škodí zdraví a páchnou. Ale nic není černobílé. Jen v kutnohorské továrně, která vyváží cigarety do 46 zemí, pracuje 800 lidí, kteří by v regionu jinak jen obtížně sháněli práci. Daň z prodeje tabákových výrobků navíc spolu s alkoholem a benzinem drží nad vodou celý státní rozpočet.
Ptám se na tyhle rozpory i nové paní ředitelky, která má kancelář v bývalém cisterciáckém klášteře jen kousek od kříže s Ježíšem. „Věříme, že péče o zaměstnance i místní komunitu by měla být součástí DNA každého podniku. Snažíme se o to, abychom byli považováni za skvělé místo k práci pro naše stávající i budoucí zaměstnance. Již počtvrté za sebou nám byla udělena certifikace Top Employer Česká republika a letos jsme jako úplně první firma v České republice získali i prestižní certifikaci tzv. platové rovnosti, kterou uděluje švýcarská Nadace EQUAL-SALARY ve spolupráci s Ženevskou univerzitou a poradenskou společností PwC. Ocenění jsou pro nás nyní obzvláště důležitá – společnost se totiž mění a začíná stavět svou budoucnost na výrobcích bez kouře.“
Stávající stav, kdy je kouření velmi nepopulární a po celém světě se zakazují cigarety v hospodách, kavárnách i v barech, o dalších veřejných prostorách nemluvě, je zkrátka neudržitelný. „V nedávné době jsme učinili převratné rozhodnutí. Vlastní budoucnost nyní stavíme na výrobcích bez kouře, které představují mnohem lepší volbu než kouření cigaret. Nové výrobky jsou určeny pouze pro dospělé kuřáky, nikoliv pro nekuřáky ani pro bývalé kuřáky. Vizí Philip Morris International je, že tyto výrobky jednoho dne plně nahradí cigarety,“ říká ředitelka kutnohorského závodu, která nemá ráda mikromanagement, kdy šéf každého zaměstnance neustále kontroluje. Ráda nechává lidem prostor, aby rozvíjeli svoje schopnosti a cítili se v práci dobře, a vyznává heslo „pracuj chytřeji, ne tvrději“.
Svět bez kouře?
Generální ředitel české pobočky Philip Morris International Arpád Könye na konci prosince v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes řekl: „Tlak od společnosti, zákonodárců i aktivistů směrem k omezení spotřeby dlouhodobě roste. Jsou dvě možnosti. Buď to úplně zakážete, ale pak je riziko, že vznikne nekontrolovaný ilegální průmysl, protože kouření jednoduše nevymizí, nebo se to pokusíte omezit a kontrolovat, aby spotřeba i riziko klesaly. Pro tabákové společnosti to znamená najít něco, co bude podstatně méně škodlivé.“
Alternativou k cigaretám má být elektronické zařízení IQOS, které tabák v náplních nespaluje, ale pouze nahřívá. Díky absenci hoření tak mohou kuřáci konzumovat tabák bez kouře, popela a smradu jako v Cařihradu. „Je jasné, že tabákový průmysl má v tom tradičním formátu omezenou budoucnost. Ale jsme odpovědní i akcionářům a zaměstnancům, je třeba se na to dívat z pohledu byznysu, proto firmy hledají něco, co bude akceptovatelné a všeobecně přijímané,“ prohlásil ve zmíněném rozhovoru Arpád Könye.
Ano, všechno má svůj rub a líc, nejen dojemně zranitelná a zároveň satansky hrozivá Helga. Pokud bude všeobecně přijímaný elektronický systém IQOS – protože možnost, že lidi budou schopni přežít život v tomhle světě bez drog, není reálná –, otázka je, kde se budou náplně vyrábět. Do Kutné Hory byla totiž přesunuta velká část výroby klasických cigaret z Řecka a Rumunska, kde se vyrábějí náplně nyní. Do toho Philip Morris postavil na zelené louce továrnu v italské Bologni. Budou se vyrábět náplně i v Kutné Hoře? „Jednou určitě, pokud se naplní naše vize, že nové produkty vytlačí klasické cigarety. Ale jak dlouho to bude trvat, to je otázka. Bude to také záležet na tom, jak rychle globální poptávka poroste. Čím dříve, tím lépe. Ale žádné konkrétní plány zatím nemáme, čtyři továrny, kde se náplně vyrábějí, dokážou poptávku uspokojit,“ tvrdí šéf české pobočky.
Ať tak či onak a bez ohledu na bojovníky za lepší a zdravější svět je tenhle podnik a jeho budoucnost klíčový pro to, aby skoro tisícovka lidí z tohoto středočeského klenotu, kterým kráčela historie, měla vůbec nějakou práci.
Poslední písní, jež v „tabákovém klášteře“ v podání tří grácií památného prosincového úterka zazněla, byla nádherná balada, kterou Markéta Fassati uvedla krátkým příběhem: „Před dvěma lety nás opustil jeden velký autor, zpěvák a skladatel, který šel vždy za svým snem. Původně to byl textař a básník, a když chtěl vydat své texty, tak mu řekli, že by byly mnohem zajímavější, kdyby měly melodii. Ten muž s velkým chraplákem tvrdil: ,Já přece nejsem žádný zpěvák.‘ Řekli mu: ,To nevadí, zazpívej to.‘ Tak to udělal. A po mnoha a mnoha letech, když napsal skladbu, kterou tady za chvíli uslyšíte, a chtěl ji dát na své album, tak mu řekli, že tato skladba nebude mít úspěch a bylo by dobré tam dát něco jiného. On ale toužil ji tam dát, a tak to udělal. Ta píseň se jmenuje Hallelujah a ten muž byl Leonard Cohen. V tomto krátkém příběhu se skrývá to, co je tak nesmírně důležité a na co nesmíme nikdy zapomínat. A sice jít si za tím svým snem. Být o tom přesvědčen, nenechat se zviklat a pak z toho mít takovou radost, jako měl on. Takže Hallelujah a veselé Vánoce a šťastný nový rok.“
