Japonsko bylo před pár dny zasaženo několika silnými povodněmi a musel zde být vyhlášen stav nouze. Operátoři ve známé fukušimské jaderné elektrárně, kde došlo v březnu 2011 kvůli zemětřesení a následné vlně cunami k největší jaderné havárii od Černobylu, oznámili, že z továrny prosakují tuny radiací kontaminované vody do vody z povodní i do oceánu. Záplavy by rovněž mohly podle profesora Christophera Busbyho z Evropského výboru pro rizika z radiace zapříčinit strukturální poškození zařízení elektrárny, což by mohlo způsobit ještě větší průsaky radioaktivní vody.
Není přitom vůbec jasné, zda veškeré potíže způsobily letošní silné záplavy, a do jaké míry se na nich podepsala havárie před čtyřmi lety, kterou se stále nepodařilo zvládnout.
Například loni proběhla médii zpráva, že růžicha severní chycená blízko japonské Fukušimy obsahovala radioaktivní cesium o intenzitě záření 12 400 becquerelů na kilogram, což z ní udělalo 124krát smrtelnější pochoutku oproti úrovni, kterou povolují předpisy pro bezpečnou konzumaci. Po fukušimské katastrofě Japonsko paradoxně snížilo povolenou hladinu cesia v jídle z 500 becquerelů/kg na 100, což je šestkrát přísnější než v EU. Otázka je, zda to pomůže. Rekordní úlovek z postižené oblasti například zazářil 740 000 becquerely. Právě profesor Chris Busby tehdy říkal, že jsou přímo ohroženi pouze Japonci, protože koncentrace radionuklidů, které se dostanou do Pacifiku, už v době, kdy doputují k USA, Číně nebo Jižní Koreji, nejsou tak velké. Těžko říct, zda tím někoho uklidnil, zejména Japonce. Ale když nyní pan Busby říká, že je tady velký problém, nebylo by radno jeho slova rozhodně brát na lehkou váhu.
Na přelomu let 2013/2014 pak Los Angeles Times informovaly o tom, že na západním pobřeží USA došlo k masivnímu vyhynutí sardinek, konkrétně jejich populace klesla o 74 procent. Ještě na počátku roku 2011 se zde přitom sardinky mačkaly jako sardinky. Jedna studie zase zjistila, že 98 procent tichooceánského dna je pokryto odumřelým mořským životem, což je číslo, které vyrostlo o 97 procent jen za poslední dva roky. Souběžně s těmito množícími se informacemi nakoupila tehdy americká vláda 14 milionů dávek jodidu draselného, který se používá jako ochrana před zvýšenou radiací.
Německý server Freitag.de navíc v březnu letošního roku připomněl, že „denně se dostává 300 tun radioaktivně kontaminované vody do oceánu“: „To se ve Fukušimě děje pravidelně každý den po dobu již čtyř let. Jaderná lobby se samozřejmě raduje, že média tato jaderná havárie již tolik nezajímá a nepíše se o ní, protože jinak by se lidé na celém světě dozvěděli mnohem více o tom, jak dlouhodobé a ničivé následky taková nehoda má na životní prostředí a lidské zdraví.
Asi 360.000 dětí a mladistvých pod 18 let z regionu Fukušima bude po celý svůj život pravidelně testováno na rakovinu. Již při prvním screeningu byla zjištěna rakovina štítné žlázy u 109 dětí. Statisticky běžný by přitom byl pouze jeden případ rakoviny na celkový počet vyšetřovaných dětí. Skutečný rozsah zdravotních následků havárie ve Fukušimě však bude viditelný až za mnoho let, protože latentní doba mezi ozářením a zvýšeným výskytem onemocnění rakovinou je podle typu rakoviny různě dlouhá a může být delší než deset let. Ale i tyto těžké následky jsou pouhou jednou částí důsledků této jaderné katastrofy, které obyvatelé Japonska nyní musí nést.“
Jaká je asi opravdová fukušimská realita?
Milan Vidlák, šéfredaktor časopisu Šifra
