Do Titaniku teče voda, ale Češi vzali obchodní centra útokem. Jak tohle skončí?

Zdá se, že se od jara Češi příliš nepoučili. Když vyhlásila vláda v březnu první karanténu, dalo se jisté bláznivé spotřebitelské chování ještě pochopit. Byla to pro všechny nová situace a kvůli strašidelné a strašící mediální smršti, se lidé začali připravovat na to, že nebudou moci třeba několik týdnů opustit svá obydlí. Rozhodli se proto předzásobit vším, co jim přišlo pod ruku; ve velkém nakupovali především mouku, konzervy, těstoviny a jiné trvanlivé potraviny, na kterých se dá delší dobu „přežít“. Možná se domnívali, že hrozí zavření supermarketů, ale ať jsou vlády jednotlivých zemí jakékoli, obchody s potravinami si žádná z nich zavřít dovolit nemůže, neboť jíst se prostě musí.

Už po pár týdnech navíc bylo zřejmé, že to s tím virem nebude co do smrtnosti a smrtelnosti zase tak horké, jak se mohlo zdát na začátku, a spíše než například ebole se svým průběhem podobá chřipce. Jako každá viróza, i covid-19 samozřejmě u každého probíhá jinak, platí ale, že člověku v jakžtakž přijatelném zdravotním stavu by měla způsobit jen mírnější obtíže či proběhnout dokonce bez příznaků.

A tak lidi, zásobení různými dezinfekcemi, špagetami či prášky z lékárny na zmírnění potenciálních příznaků obávané nemoci zjistili, ve chvíli, kdy měli zásoby všeho možného i na několik měsíců, že není třeba lidově řečeno „blbnout“, ale stačí si zajít do krámu vždy, když je potřeba. Někteří lidé si možná uvědomili i to, že když bude v obchodech méně lidí, než když se tam nahrnou všichni najednou, prospěje to i epidemiologické situaci.

Je možné, že část lidí ztratila ostych i proto, že uvěřili, že jejich rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání je, a tak se v supermarketu zřejmě cítili relativně bezpečně, a bez obav chodili i na jiná exponovaná místa. Třeba k lékaři či do fronty na testování na koronavirus, kde je naopak největší šance něco „chytit“. Ti, co se viru nejvíce báli a uvěřili nejen v jeho neobyčejnou sílu, ale také v účinnost vládních opatření (noste roušky!), tak možná paradoxně ještě víc přispívali k jeho šíření.

Samostatnou kapitolou jsou ale vládní opatření, ve kterých se už nemohou vyznat snad ani samotní ministři. Jakmile začne člověk sledovat logiku všech nařízení a opatření, na klidu mu to nepřidá. Na jejich zmatečnost a nepředvídatelnost ostatně poukazují i ti, kteří jinak s křižáckým tažením proti infekci souhlasí. Někdy to působí, jako kdyby přijeli z Bulharska a ano znamenalo ne, a naopak. Ještě v úterý ministr zdravotnictví Roman Prymula, který je též voják v hodnosti plukovníka, řekne, že chce nechat obchody otevřené, načež přijde středa a obchody zavře. Není to nějaká vojenská taktika, jak zmást obyvatelstvo? Nebojte se, všechno je v pořádku – a bum!

Již několik dní bombardují politici a média veřejnost informacemi o tom, že hrozí kolaps přetíženého zdravotnického systému. Načež vyjde najevo, že polovině lidí, kteří leží na odděleních vyhrazených pacientům s covidem-19, nic není a vůbec tam nemají být. Ve středečním rozhovoru pro server Novinky.cz ředitel Fakultní nemocnice Motol Miloslav Ludvík na otázku, kolik pacientů s koronavirem u nich leží, odpověděl, že 173. Plus minus 40 procent jich ale nemá žádné příznaky a leží tam například jen proto, že se nemohou vrátit do domovů důchodců, odkud je sem přivezli, aby náhodou nenakazili další obyvatele domova. Ředitel informoval i o tom, že průměrný věk při úmrtí těchto pacientů je kolem 79 let, a pokud jde o těžký průběh virózy, tak je to 70 let. Tento fenomén, kdy jsou lůžka pro pacienty s koronavirem blokovány pro „sociální“ účely, ostatně již dříve potvrdil ministr Prymula.

Tyto „šílenosti“ pak způsobují, že panika je založena pouze na kusých informacích a na číslech, která přitom vůbec o ničem nevypovídají. Obzvláště když jsou prezentována jako absolutní a nevztahují se například na 100 tisíc obyvatel. To jsou pořád samé rekordy, ale když se testuje třeba pětkrát víc než na jaře, proč by nás mělo tolik překvapovat, že se násobně zvyšuje i počet pozitivně testovaných, nikoli však nutně nemocných? Navíc je říjen, tak je běžné, že viry útočí více než v létě. Interpretace, prezentace a taky spolehlivost těchto numer by ale vydala na samostatnou knihu. A tak se lidé bojí, ale vlastně pořádně neví čeho. Možná by se ale měli bát něčeho úplně jiného.

Ještě více vzrostou pochybnosti při pohledu na vládní rozhodování o tom, co se zrovna zavře a co se nechá otevřené. Celou dobu jsme se mohli jen dohadovat, proč se zavírá tenhle krám a nechá otevřený jiný, proč se mohlo nejprve hrát, ale ne zpívat, a posléze už se nemohlo skoro nic.

Velkou pozornost proto vzbudil dokument, který dle vlastních slov „omylem“ zaslal Ústav zdravotnických informací a statistik (ÚZIS) novinářům z týdeníku Echo 24. Tento „omyl“ je přitom jedním z klíčových ukazatelů celé pandemie. Z omylem zaslaných a k 10. říjnu aktualizovaných dat vyplývá, že vůbec největší počet lidí se od března nakazil na pracovišti – 32 %. Pracoviště se vesměs nechala otevřená, nepočítám-li určitá odvětví. Na základních školách se naproti tomu nakazilo jen 4,1 % dětí, 2,6 % na školách středních a 1,6 % na vysokých školách. A tak se školy zavřely. Již už podruhé.

Na hromadných a společenských akcích se nakazilo koronavirem jen něco přes 1 procento lidí, a tak se pro jistotu zakázalo jejich konání, podobně jako v případě 1,1 procenta nakažených při sportu. Taky zakázaném. Že by snaha udržet ve statistikách nízká čísla? Kromě toho se 14,5 % lidí nakazilo při běžných aktivitách ve volném čase, kam mohou spadat i návštěvy restaurace či obchodů. Při něčem byla čísla nízká, při něčem vyšším, ale teď už je to celkem jedno, protože je ode dneška zavřené opět skoro všechno. Samozřejmě až na obchody s potravinami a drogerie, protože něco jíst musíme a umýt se také není úplně špatné.

Vládě se dá určitě vyčítat mnoho pochybení a zmatků, ale to, co během všech omezení a nařízení předvádí obyvatelstvo, taktéž není úplně snadno pochopitelné a svádí k domnění, že si lidé za spoustu věcí mohou sami.

I když jim premiér Babiš a ministr Prymula doporučovali, ať, když už se blíží uzavírka neboli lockdown, jak se tomu teď módně říká, zůstanou doma, protože čím budou disciplinovanější, tím rychleji se represe bude moci ukončit, pouhý den před zpřísněním represí nastalo v ulicích českých měst boží dopuštění. Lidé, kteří se celou dobu báli jakéhosi koronaviru, začali s prominutím „blbnout“ stejně jako na jaře a vzali obchody doslova útokem. Neúčinnost roušek? Nevadí. Nedodržování rozestupů? Nevadí! Zažít krachy a propuštění? Nevadí! Zažít nudu? Jo, to vadí, to vadí…

Takže místo aby si občané zalezli domů, popřemýšleli, co budou dělat dál a modlili se za brzký konec údajně nebezpečné epidemie, kvůli které vyšilují už osm měsíců a kvůli níž se pokles ekonomiky vyšplhá nad 10 procent, což je nejvíc v české historii a ponese to s sebou velkou vlnu bankrotů a vysokou nezaměstnanost, udělali si nákupní mejdan. Například na pražském Černém Mostě a na Zličíně, kde jsou jedny z největších nákupních center, zkolabovala doprava. Podobné to bylo v celé zemi, i na Moravě. Návštěvnost obchoďáků přitom byla v uplynulých měsících nižší než v době před covidem. Nyní ale došlo k obrovskému paradoxu: Lidé, kteří mají z viru obavy a připravují se na „lockdown“, vystavili sebe i ostatní mnohem většímu riziku než ti, co jsou v klidu, nakupovat jídlo nebo drogerii budou průběžně podle potřeby, a ostatní věci si objednají přes internet nebo počkají, až se za pár týdnů zase otevře.

Aktuální číslo Šifry si můžete přečíst v tištěné i digitální podobě. Poštovné a balné je zdarma.

Kdy a kde se bude nakupovat, je jedna věc. Vyvstává zde ale daleko zásadnější problém. Obvykle je to tak, že když se mluví o něčem stále dokola až do zblbnutí, v tomto případě třeba jakási nepřehledná čísla a statistiky kolem covidu-19, přesune se veškerá pozornost pouze jedním směrem. A tak se přestane řešit daleko podstatnější věc, která se děje v pozadí.

Zatímco čísla nakažených se mění každým dnem a vše včetně viru se od jara nějak vyvíjí, až překvapivé množství lidí se ve svém ekonomickém chování a přemýšlení nepohnulo ani o píď. Pořád doufají v pomoc státu – stát pomůže a stát zaplatí. Domnívají se, že se život časem vrátí do starých kolejí, a vyčkávají, až „krize“ pomine. Je to ale rozumná taktika?

Ačkoli se snížila kupní síla obyvatel, obchodníci stále drží ceny nahoře, uměle se udržuje nízká zaměstnanost, která již neodpovídá realitě, a málokdo je ochotný připustit si, že takhle to dál nejde a stojíme dávno na hraně útesu.

Někdo bere ošetřovné, jiný sahá do úspor, dokonce jsem četl příběh paní, která zastavila vlastní byt, aby udržela při životě kavárnu v Praze, do které nechodí lidi… Co se ale stane za měsíc nebo za dva? V hlavním městě, kde chybí turisté a spoustě lidem docházejí peníze, neboť nemají žádné příjmy, jsou takových podniků stovky. Vláda sice slibuje podnikům kompenzace, ale to vůbec nic neřeší. Jednak není jasné, kde by na to všechna vzala peníze, a také tím, že zaplatí výplaty nebo kompenzace, nelze udržet v chodu podniky, které neprosperují a prakticky stojí. Peníze tak docházejí i podnikatelům, i zákazníkům. To vskutku nezní jako dobrá byznysová situace. Před krachem velkého počtu firem varuje například Hospodářská komora, ale někteří se pořád tváří, že to nějak dopadne. Jak to ale může dopadnout? Oproti jaru sice nebyl přerušen provoz některých velkých továren, například automobilek, ale k čemu budou automobilky vyrábět auta, která nebude mít kdo kupovat?

Nemůže právě tohle oddalování chvíle pravdy berličkami v podobě státních programů a kompenzací způsobit to, že dopady tohoto vyčkávání budou ještě tvrdší, než kdyby přišel tvrdý pád a následný restart dříve? Má smysl tuto agónii pořád prodlužovat?

Na jedné straně lidé vyčkávají na hořký konec, sedí doma na Antiviru nebo ošetřovném a čekají, až bude zase líp. Na straně druhé ale část firem, kterým se daří, nemůže sehnat zaměstnance. Na schůzce s manažerem jedné potravinářské české firmy mě překvapilo, že i když shání kvůli omezením na zahraniční dělníky Čechy na trvalý pracovní poměr, nikdo se do práce nehrne. A když, hned by chtěl dělat mistra nebo ředitele.

Titanic se zkrátka pomalu potápí, do lodi teče voda, ale my se tváříme, že to nevidíme, a vůbec nejsme schopni reagovat na změny. Nebylo by rozumnější přestat sledovat nějaké statistiky počtu nakažených a spíš přemýšlet o tom, co bude dál?

Možná důležitější než otázky, kdy budou moct lidé zase normálně žít a nakupovat, je za co chtějí nakupovat, až tohle všechno skončí. Den účtování se totiž blíží mílovými kroky. Zatímco na počínání vlády, nošení roušek či šíření koronaviru má názor skoro každý, ekonomická část nákazy nechává národ totálně nepřipravený na to, co přichází. Bláznivý tanec v podobě středečního „nájezdu“ na obchodní centra může být na hodně dlouhou dobu poslední.

Milan Vidlák, časopis Šifra