A tehdy jsme schopní začít váhat, zda jsme někdy vůbec milováni byli. Máme představu, která přechází v požadavek, stran toho, jak by láska k nám měla vypadat. Protože víme, či alespoň tušíme, kde je naše zraněné místo, které potřebujeme vyléčit.
Ten, po kom chceme, aby nám lásku vyjádřil, poskytnul a ukázal, bývá obvykle náš partner, naše partnerka. Pokud na projevy lásky z této strany rezignujeme, žádáme totéž po milenci či milence. Většinou nám však naše vlastní energetické nastavení nedovolí, abychom získali jinde to, co jsme nezískali doma. A i proto milenecké vztahy nemusí mít zrovna dlouhý dech.
Ve chvílích jasnozřivého poznání můžeme zahlédnout, že podoba lásky našich partnerů k nám má nápadnou podobnost s láskou našich rodičů k nám. A v té chvíli máme jasno stran toho, kdo za všechno může: starý otěc a stará mama. A až mnohem později nám dojde, že i výskyt rodičů a jejich vlastnosti jsou výsledkem naší objednávky ještě před naším narozením. A že pokud bychom z nich i nakrásně chtěli vymámit či vylomit kus onoho drahocenného zboží, na které čekáme celý život, žádáme po nich přinejmenším něco, o čem oni dosud netuší, že něco takového mohou v sobě najít a svým dětem poskytovat. Protože mnohdy naši rodiče nic takového od svých rodičů nezahlédli ani periferním zrakem.
Určitou kompenzací, zpravidla krátkodobou, bývá, nakolik si koupíme něco pěkného. Na sebe, do ruky, k jídlu a podobně. Je to vzácný okamžik, kdy sami sobě projevíme lásku. Kdy dostaneme alespoň dílek odměny, kterou cítíme, že nám odjakživa náleží. Onu lásku sklidí zpravidla naše tělo, protože jak se dělá radost tělu, toho jsme si zpravidla vědomi. Sídlí v nás však obvykle ještě cosi dalšího, co neuspokojíme, ani když si dopřejeme večeři za tisícovku.
Prostě a dobře, jednoho dne zjistíme, že je něco, po čem nesmírně toužíme. Něco, co nám chybí víc než cokoliv, co si umíme jako chybějící představit. Pak se prokodrcáme procesem, ve kterém poznáme, že toto něco určitě od nikoho nedostaneme. A to je okamžik, kdy můžeme zcela zahořknout. Naše tvář v té chvíli může vyhasnout. Naše oči mohou ztratit lesk, naše tělo může ztratit hybnost. Můžeme se v podstatě položit do hrobu a čekat na konec. Anebo si to urychlit a položit hlavu na koleje.
A pak asi existuje ještě jedna možnost. Nemluví se o ní, nepíše se o ní. Neřekli nám o ní rodiče, neřekla nám o ní škola. Nepsaly o tom noviny, nemluvilo se o tom v telce ani na netu. Je to možnost, která nám zní dosti cize a může v nás vyvolávat i nechuť, popřípadě nevolnost. Jestli cítíte, že to dál nebude nic pro vás, nepokračujte v četbě.
Protože to, co si neumíme představit, výkon, který nedovedeme vykonat, pocit, který nechceme pocítit, má smysl se s takovou konfrontací trápit?
Lze mít rád sám sebe? Lze vůči sobě cítit to, co bychom rádi, aby vůči nám cítili jiní? Má smysl, má nějaký efekt, pokud bychom sami sobě pověděli to, co bychom nejraději slyšeli od našich partnerů? Nebo ještě lépe rodičů? Možná by nám to znělo neupřímně. Možná by nám ale znělo neupřímně totéž od našich partnerů či rodičů, protože jsme tu možnost už prostě odepsali. A safra, to vypadá, že ani poslední naděje nezabrala.
To, co jsme nechtěli slyšet
Zbývá tam tedy ještě možnost, abychom sami sobě pověděli o pravém stavu věci: prostě se nemáme rádi. Necítíme, že nás má rád někdo jiný. Možná má, ale my to necítíme. A protože to necítíme, tak je nám to i jedno. Protože to vyjde stejně nastejno, zda nás někdo má rád nebo nemá, když to k nám stejně nedolehne. A přiměřeně tomu nemáme příliš rádi ani my druhé, protože proč dělat investici, která se nikdy nevrátí. A podle toho nemáme příliš rádi ani svůj život, protože k čemu je takový život.
Nemáme, nedostaneme, nedáme, nasereme, bude nám nasráno. Nasráno, zasráno, zasranej život, zasraný lidi, zasranej autor, zasranej čtenář. Zasranej blog, zasranej počítač, zasranej čas, zasraná planeta. Jo. A mohl bych pokračovat. Ještě se tak jít sám na sebe podívat do zrcadla a vidět, jakej jsem kokot. Popřípadě pro dámy: podívat se do zrcadla a vidět, jaká jsem p..a. Tak to bychom měli. To je skoro něco jako nenávist, že ano? Aha, tak ano, tak dobře. Tak prostě nenávist.
Že bychom v sobě měli nenávist? To se nám nechce moc věřit. Jsme poctiví lidé, nikomu neubližujeme, žijeme podle svého nejlepšího svědomí. Ano, to všechno je pravda. Někdy je toho prostě trochu moc a přijde nějaký exces či odpadnutí. Pokud to není každý den, je to pro nás v normě. Ale pokud se podíváme na to, jak si dlouhodobě počínáme sami vůči sobě, nezbývá než konstatovat, že asi sami sebe moc rádi nemáme. Pokud bychom sami sebe měli rádi, nakládali bychom jinak s časem. Věnovali bychom se činnostem, které nám přinášejí uspokojení. Trávili bychom čas společně s lidmi, kterých si vážíme. Až po takové detaily, jako že bychom se oblékali do oblečení, kterým bychom posílili naše krásné stránky. Až na to, že. Až na to, že tak to dost dobře není.
Takže nenávist. Chceme mít rádi druhé lidi a ono to úplně nejde. Chtěli bychom mít rádi naše rodiče, partnery a děti a ono to nejde tak, jak bychom si přáli. Chtěli bychom mít rádi sami sebe a místo toho se nám zkroutí žaludek. Tak kde je chyba? Chtěli bychom se zabývat láskou, a místo toho nám vyplouvá z nitra odpor, vzdor, překážky a frustrace. Chtěli bychom naše bídné myšlenky nahradit krásnými a ono to tak jednoduše nejde. Někde v našem myšlení je chyba. Jsme nastaveni, abychom si mysleli věci o sobě a o druhých, které nás nesbližují. Kluci a holky, to nevadí. Jednou to přestane. Nakonec na to budeme muset přijít. Vadí jedině, když si nic z toho nepřipouštíme. Protože potom tyto naše programy běží, sice ne naplno, skryté pod povrchem, ale tím spíš bez šance něco změnit. Máme zodpovědnost za to, zda jsme ochotní učit se ze svých chyb. Máme zodpovědnost za to, zda si lásku uvědomujeme. Ať už jako její přítomnost nebo její nepřítomnost.
Máme zodpovědnost za to, zda ji poskytujeme také sami sobě.
