Aby si partneři své city projevovali navzájem takhle samozřejmě, je něco, s čím se ve své konzultační praxi setkávám u každého pátého klienta. Nám mužům se často zdá, že vyjádřit ženě lásku verbálně stačí jednou za život. Popřípadě, že to je projev změkčilosti, za který by se muž musel stydět. Do třetice, v nás mužích pracuje obava, že vyjádřením svých citů odkryjeme svá slabá místa, partnerce poskytneme naopak sílu a sebedůvěru. A s takovou konfigurací postojů a sil se pak obáváme, že dovolíme partnerce námi manipulovat.
Pro ženy je verbální vyjadřování citů obtížné z podobných důvodů. Častá je domněnka, že muž nic takového slyšet nepotřebuje. S tím jde ruku v ruce obava, že muž by verbální vyjádření citů nepochopil, nezaregistroval, nechal je po sobě stéct jako po skle. Popřípadě, že by verbální projev citů zlehčil, znehodnotil, a tím odmítnul. Tyto obavy mohou mít důvodný základ, přesto nelze naše potřeby a možnosti hodnotit optikou minulých zkušeností.
Zrcadlový přístup
Obvyklý model je ten, kdy se muž a žena verbálního vyjádření citů obávají oba. Je to přirozený výsledek toho, že se partneři k sobě dostávají na základě analogických rodinných zázemí, ze kterých oba pocházejí. Podobná výchova, podobné citové reakce, podobné komunikační stereotypy. Není třeba se nad tím jakkoliv rozlítostňovat či rozhořčovat, protože rozpoznání procesů mezi námi je blahodárný a nezbytný první krok. Na který teprve může navázat posunování hranic směrem ven, směrem k druhému.
Podle vzájemného verbálního projevu partnerů lze velmi dobře rozpoznat, podle jakých postojů a vzorů se partneři ve vztahu chovají, co očekávají a co nabízejí. Tyto přání a tyto nabídky zpravidla nemají v našich myslích vědomý tvar. Podáváme a očekáváme je proto často v nevyjádřené formě. Nevyjádřené obsahy nás však nutkají k manipulativnímu chování, kdy něco očekáváme nebo chceme, nejsme však s to artikulovat, o co se nám jedná. Následně máme tendenci obviňovat partnera či partnerku, že on/ona jsou vinni naším deficitním emocionálním rozpoložením.
Obvykle však to, co je zdrojem našeho citového deficitu, je zároveň onou energií, kterou odmítáme poskytovat našemu partnerovi, partnerce. Protože v partnerstvích se zpravidla co do poskytování a neposkytování odehrává vzájemná rovnováha. Princip zrcadlení je totiž jedním z nejvíce univerzálních a spolehlivých vnitřních zákonů. V důsledku toho je však zákonité, pokud partneři žijí (například i po více let či desetiletí) ve stavu vzájemného deficitu, oboustranného očekávání, že „jednou se možná dočkám“.
Nedostanu – nedostaneš
Stav, kdy cit není vyjadřován, je podobný kytičce, která není zalévána. Žena i muž, kteří dostávají citový projev, jsou schopní si přirozeně důvěřovat a zpětně i důvěřovat sami sobě. Efektem toho bývá sebedůvěra jako taková, profesní ambice, obchodní síla, schopnost dobře se oblékat a upravovat, potenciál jednat laskavě či alespoň přiměřeně s neznámými lidmi. Proudící citová energie je schopna napravovat fungování čaker v našem těle, počínajíc čakrou kořenovou, zodpovědnou za naši vitalitu, tělesnou zdatnost a sexuální apetit.
Mluvím o citovém deficitu, jako kdyby to byl jediný možný stav. Nezmiňuji ale opačnou variantu, kdy jeden z partnerů toho druhého svými citovými projevy zásobuje více, než je druhému příjemné. Může se jednat o pokus vydyndat z druhého něco, co nedostávám. Nedostávám, protože od určité hranice dál dostávat nemohu. Existuje totiž v každém z nás určitý rezervovár, do kterého máme „nalít“ svoji vlastní lásku sami k sobě. A partner ani partnerka nám tam nic vložit nemohou, protože psychika je strukturovaná tak, aby druhý člověk za nás nemohl suplovat výkony, kterými jsme sami sobě povinní. Je to téma pro mne, jako autora těchto řádek, poměrně objevné, divím se, že mi to nedošlo dříve, že jsem na dluhy nás samých k nám samým narazil až před pár lety. Nakolik investujeme většinu pozornosti mimo sebe, může k tomu dojít snadno.
Rozpoznat, co se mezi partnery děje, lze snadno podle rozboru jejich vzájemné komunikace. Jiným nástrojem na rozpoznání vzájemné partnerské situace je porovnání horoskopů obou aktérů vztahu. Horoskop každého popisuje jeho osobnostní roli (Slunce), emocionální vzorce převzaté z původní rodiny (Luna), komunikační strategii a zájmový filtr (Merkur). Venuše vypovídá o našich citových očekáváních a o našem způsobu prožívání lásky. Mars řídí projevy našeho chtění a agresivity, naše fyzické a sexuální projevy. Prostým srovnání těchto dispozic si lze o dvojici a jejich vztahu nesmírně mnoho uvědomit. A tak napomoci tomu, aby byl každý ve vztahu více sám sebou nežli projekčním plátnem tužeb toho druhého.
